SWOT syntéza České republiky
- Podrobnosti
- Zveřejněno 19. 3. 2019 20:19
- Napsal Jan Kubalčík
Když jsme oslovovali autory s námětem na sepsání jejich osobní SWOT analýzy České republiky, byli jsme si vědomi, že oslovujeme okruh vice-méně podobně uvažujících osobností, jejichž hodnotové ukotvení a ideová východiska mají značný překryv. Inu, toto jsou KONZERVATIVNÍ LISTY, takže není žádným překvapením, že nikdo neoznačil za skvělou příležitost přijetí Istanbulské úmluvy a nedoporučil uzákonění „manželství homosexuálů“.
V tomto kontextu je také logické, že mnohé již bylo řečeno v redakčním shrnutí, kde je zhodnoceno to, co jsme shromáždili my v redakci. Namá smysl tyto závěry opakovat a tak následující text je doplněním, rozšířením toho, co zaznělo v oné redakční syntéze. Nejprve tedy doplňme jednotlivé složky analýzy.
Silné stránky
•Pragmatická nekonfliktnost (representovaná např. hladným rozdělením ČSFR),
•Netolerance zjevných nespravedlností,
•Pozitivní politické vztahy s největšími obchodními partnery,
•Vysoká živostní úroveň většiny lidí,
•Atraktivita pro investory,
•Tradice technicé vyspělosti a kultura práce,
•Fungující zdravotnictví i sociální systém,
•Neochota podlehnout nabídkám „silných vůdců“,
•Smysl pro humor spojený s uměním „být nad věcí“,
•Sociální sounáležitost (s přesahem v ochotě pomoci skutečně potřebným – viz úspěch nejrůznějších sbírek na humanitární účely...).
Silná stránka, kterou jsme v rámci redakce opomenuli, a která mezi ostatními autory zaznívala opakovaně a silně, jsou lidé – jejich charakter a čestnost, kreativita a schopnost improvizace, kvalifikace, (tvořivá) pracovitost, jejich „zdravý selský rozum“ a kritické myšlení, univerzálnost.
Jako spíše kuriozita – nicméně nesporně v souladu se skutečností – působí pak silná stránka: ženský tenis.
Trefným postřehem pak je poznámka, že naše silné stránky ve společenské rovině nejsou často věcí státu jako instituce, ale jsou záležitostí spíše jednotlivců (přitom totéž tvrzení zaznívá i pro stránky slabé...).
Konečně je tu specifický odkaz na sv. Anežku Českou, jejíž svatořeční proběhlo před 30 roky takřka v předvečer 17. listopadu...
Slabé stránky
•Rozšířené očekávání že se „postará někdo jiný“ (obec, stát, EU),
•Permanentní transformace (a tedy recyklace) socialismu,
•Vzdělávací systém, který nevede k odpovědnosti za sebe a své okolí – celkové katastrofální nedoceňování důležitosti kvalitního školství,
•Byrokracie (per capita máme 6x víc úředníků než Velká Británie...),
•Koncentrace médií v rukou domácích oligarchů,
•Podceňování se a „skuhrání u piva“,
•Volání po „silných vůdcích“,
•Všeobecné podceňování ochrany životního prostředí,
•Nevyřešená integrace Romů,
•Malá schopnost objektivního pojímáni pravdy, dobra a krásy a ztráta katolické víry.
Lidi, ty je tedy možné uvažovat také v rámci slabých stránek – jejich občanskou neodpovědnost a lenost, snahu vždy nějak „vyzrát“ na daná pravidla, neochota „odpustit úspěch“ (tedy obecněji: zakořeněné rovnostářství všeho druhu...) a naopak ochota „obchodovat s budoucností“ za dnešní bezvýznamné výhody.
Příležitosti
•Geografická posice České republiky uprostřed Evropy,
•Velmi dobré vztahy se všemi sousedy (tedy kromě Slovenska a Polska v rámci V4 také s Rakouskem a s Německem),
•Dobré postavení ČR v rámci mezinárodní spolupráce.
Rizika
Především kvůli období 1945 – 1989, ale možná i kvůli příslušnosti ke Slovanům, patříme pro drtivou většinu světa (bohužel včetně civilizovaného vyspělého Západu) do kategorie zemí východní Evropy s vlivem Ruska. Rizikem je jistě také globální změna klimatu. Obecně pak platí, že hospodářský cyklus dříve či později přinese nějakou krizi.
Syntéza
Předně je tu zajímavá otázka, jak je to se „silnými vůdci“, s ochotou občanů ČR vyslyšet jejich nabídky. V každém případě stojí za povšimnutí, že ať už ten který autor zařadil mezi silné stránky „neochotu podlehnout vábení silného vůdce“, nebo přiřadil ke slabým stránkám takovou „ochotu“, svorně „silného vůdce“ považují automaticky za negativní jev. Byl ale W. S. Churchill silným vůdcem? Je problém spíše v „síle“, nebo v „charakteru“, který se pojí s ochotou nechat se kontrolovat a finálně odejít, pokud mandát není obhájen ve volbách? A nehraje zde roli také apriorní odpor k autoritě? Odpor, který na jedné straně může působit blahodárně v případech, kdy v roli autority vystupuje autokrat či přímo usurpátor, který však na straně druhé sabotuje až znemožňuje působení autority legitimní, byť razantní?
Postupme však dále. Jaké další kroky, kromě těch zmíněných v redakčním shrnutí, by bylo lze na základě výše uvedených postřehů České republice doporučit?
Zbavit se veškerého černého pasažérství – tedy nejen zvýšit naše výdaje na obranu – a být spolehlivým (a tedy také vyhledávaným) spojencem. Postupným budováním reputace, dospělým chováním, změnit to, jak společnosti zemí Západu (tedy nejen jejich politické representace, u kterých je tento problém patrně řádově menší...) nahlížejí na Českou republiku. To obnáší nejen schopnost dosahování pragmatického kompromisu, ale také sebevědomé vyjednávání, vysvětlování posic České republiky a aktivní nabízení alternativ v případech, kdy je naším životním zájmem některé návrhy prostě odmítnout. Patří k tomu také podpora propagace České republiky v zemích našich přátel – k tomu se nabízí zejména kulturní spolupráce a sport.
Snížit daně, odstranit regulace, podstatně umenšit byrokratickou zátěž a tak se stát ještě atraktivnější pro investory. Zjednodušit zakládání firem – bez toho nemáme ani naději na to, že bude dostatek domácího kapitálu a nebude pro nás tak zajímavé diskutovat, jakou část svého zdaněného zisku vyvezou zahraniční majitelé bank či jiných podniků ven z České republiky. Méně regulací také znamená více svobody, více odpovědnosti, tedy také více důvěry, kterou si budou muse prokazovat instituce a lidé, potažmo také lidé mezi sebou. Posílit silné stránky týkající se přímo lidí a potlačovat ty slabé lze jen tehdy, pokud lidé a stát, potažmo lidé mezi sebou budou partneři. Toto je úkol pro každého z nás a nikdy s ním nebudeme hotovi.
Ve školství je popularizována mylná představa, že učení nesmí být spojeno s námahou, odříkáním a porovnáváním výsledků jednotlivých studentů. Průměrné a nadprůměrné děti nejsou téměř žádným způsobem rozvíjeny a podporovány, aby byli ještě lepší, spíš naopak (pokud ano, tak dobře situovanými rodiči). Nadprůměrní učitelé i nadprůměrní studenti mají čím dál menší motivaci podávat nadprůměrný výkon. To je třeba radikálně změnit a uznat, že soft skills, jakkoli je jejich rozvoj užitečný, nemohou svým významem ve vzdělávacím procesu převážit. Kdo dobře zvládne počty, bývá zpravidla slušně finančně gramotný – a vyučovat finanční gramotnost žáky, kteří počty nezvládnou, je přecem ztracené. Kromě toho je třeba oceňovat úspěch, chválit jej a vybízet ostatní, aby ty úspěšné následovali. Přitom každý může být v něčem úspěšný a je třeba pěstovat prostředí svobody, ve které si můžeme všichni tu svoji parketu hledat – jen tak ji totiž můžeme skutečně najít.
Snad se nám podaří důstojně oslavi výročí letošního roku. Nezačali jsme moc dobře, když Poslaneckou sněmovnou prošla změna (rozředění) názvu státního svátku, který si 17. listopadu připomeneme. Symboly mají svoji moc a komunisté – navrhovatelé této změny – to moc dobře vědí. Obecná rada: neustupujme jim. Ano o píď. A zamysleme se, jakou roli sehrála a sehrává zmíněná sv. Anežka Česká. Pokud se rozhodneme spolupracovat, její přímluva nás bude provázet i nadále.
Jistě je rozumné pracovat na adaptaci na měnící se klima. Měli bychom se věnovat zejména tomu, co člověk skutečně dokáže ovlivnit – tedy starosti o vodní zdroje, opatřením proti erozi, ochraně půdního fondu.
Zdravotnictví v České republice je ve slušném stavu, ale ten je vážně ohrožen – zejména představou mnohých, že je „zdarma“ a „zdarma“ má také zůstat. Než se tedy přikročí k jakémukoli pokusu o stabilizaci, je nezbytné najít způsob, jak skutečně vysvětlit společnosti, tedy tak, aby si tuto pravdu zvnitřnila, že nic, tedy ani zdravotnictví, zdarma není.
Nemám žádnou univerzální radu, jak přistoupit k integraci Romů. Nutnou podmínkou však je přiznání na všech stranách, že je to nás společný problém, náš společný úkol. Romové to bez „většinové společnosti“ nezvládnou a „většinová společnost“ bez nich také ne.
Dovolím si uzavřít jedním zcela přirozeným a přitom tolik ignorovaným doporučením: nezadlužovat se, nezadlužovat se, nezadlužovat se… a dluhy splácet, splácet, splácet.
Autor je šéfredaktorem KONZERVATIVNÍCH LISTŮ.