Konec druhé světové války a sovětská dobyvačná politika

Podrobnosti

Zveřejněno 16. 7. 2015 21:50

Napsal Jan Cholínský

(Anne Applebaumová: Železná opona. Podrobení východní Evropy 1944–1956, Beta-Dobrovský a Ševčík, Praha-Plzeň 2014)

V letošním roce si všechny zainteresované státy a národy připomněly 70. výročí konce druhé světové války a s ním spojené vojenské vítězství nad hlavním agresorem – totalitní Velkoněmeckou říší resp. nacionálně socialistickým Německem. Jím znevolněné státy západní Evropy a větší část Německa samého získaly po květnu 1945 svobodu a nezávislost a přijaly za své dodnes funkční politické principy pluralitní liberální demokracie a právního státu s důrazem na odpovědnou sociální politiku. Státy východní či přesněji střední a jihovýchodní Evropy (vyjma Řecka, Jugoslávie a Albánie, kam nevstoupila Rudá armáda1) byly během tří až čtyřletého období navazujícího na nacistickou porážku a konec války zotročeny dalším agresorem – totalitním Sovětským svazem resp. internacionálním komunismem a jeho marxisticko-leninskou ideologií. Rozhodující role při tom sehráli místní vlastizrádní komunisté v sovětských službách, někde – zejména v případě Československa – i za pomoci prosovětsky orientovaných nekomunistů.

Z oslav a reflexí letošního kulatého výročí konce války vzešla v České republice (s pětadvacetiletým zpožděním) poměrně intenzivní veřejná debata o tom, zda české země a český národ byly v květnu 1945 skutečně osvobozeny a zda příchod sovětské Rudé armády na území bývalého Československa byl či nebyl motivován vedle porážky nacistické okupační moci také novou – tentokrát sovětskou okupací. Shrnutí této debaty je tématem na samostatnou rozsáhlejší úvahu, nicméně o sovětských dobyvačných záměrech a komunistické vlastizrádné činnosti na československém území svědčí dostatečné množství důkazů včetně dobových analýz komunistické provenience publikovaných po únoru 1948 pod dojmem iluzí o vlastním vítězství „na věčné časy“. Totéž lze nepochybně říci i o sovětské komunistické revoluční „politice“ (a sovětských pátých kolonách tj. místních komunistech) v celém středoevropském geopolitickém prostoru resp. na celém území, kam na konci války vkročila „osvoboditelská“ bota sovětského vojáka. Nicméně, sovětská dobyvačná politika a činnost jejích vykonavatelů – Rudé armády, tajné policie a místních komunistických aparátů – na území sousedních a dalších států není dosud v českém jazyce dostatečně zdokumentována a reflektována.

Proto je přínosným nakladatelským počinem české vydání – pouze s dvouletým odstupem od publikování originálu – práce americké novinářky Anne Applebaumové Železná opona. Podrobení východní Evropy 1944–1956, která je zaměřena na problematiku poválečného – sovětského, komunistického, marxisticko-leninského – zotročení tří středoevropských států. Nositelka prestižní Pulitzerovy ceny z roku 2004 za knihu o sovětských vězeňských táborech2 se v ní znovu zabývá totalitním komunismem sovětského typu a přichází s námětem, který úzce souvisí i s tragickým předělem českých dějin 20. století. Jde o historiografickou syntézu sovětizace Polska, Maďarska a východního Německa (s namátkovými poukazy na vývoj v dalších „východoevropských“ státech včetně Československa) rozdělenou do dvou částí, z nichž první zahrnuje období uzurpování (1944–1948) a druhá upevnění a realizace (1949–1956) komunistické moci. Erudované komparativní přiblížení vzniku tří sovětských satelitů a průběhu fyzického, politického a kulturního znásilnění jejich obyvatelstva je pozoruhodné samo o sobě, českému čtenáři však přináší ještě zvláštní bonusy – možnost srovnání popsaného s dobovým osudem vlastního národa/státu a zpřesňující náhled na středoevropský geopolitický kontext.

Rozsáhlý text (400 stran, 100 stran poznámek, bibliografie a rejstříku, 24 stran fotografické přílohy) je vyjma delšího úvodu a stručného epilogu rozdělen do dvou výše zmíněných chronologicky na sebe navazujících částí (10 a 8 kapitol s předělem v letech 1948/1949), které mají vhodně volenou strukturu a posloupnost. Jednotlivé kapitoly představují stěžejní aspekty procesu sovětizace a to vždy tak, jak se v praxi projevily ve všech třech zvolených státech v Polsku, východním Německu i Maďarsku. Umožňují tak čtenáři konfrontovat principiálně takřka totožné nástroje a postupy sovětské moci a jejích vykonavatelů, jakož i vyplývající tragické důsledky, jimž se místní většinové obyvatelstvo nemělo šanci ubránit. Applebaumová většinou upřednostnila „řeč“ prostupujících se osobních příběhů doplněných a propojených jejími komentáři před komplexnějším výčtem informací a průběžným vysvětlováním širšího kontextu popisovaných dějů. V některých kapitolách – například při vyprávění příběhů tajných policistů, mládežnických vůdců či „zdráhavých kolaborantů“ – se tento přístup jeví jako optimální, v jiných by pro větší přehled/komfort čtenáře bylo prospěšnější přece jen více všeobecnější faktografie. Stálo by za to uvést více informací o paralelním vývoji ve státech osvobozených západními Spojenci, případně o postojích vůdčích západních politiků k Sovětskému svazu před rokem 1945 i po něm.

V úvodu své práce Applebaumová zmiňuje teoretické vymezení politického totalitarismu a přibližuje – pro českého čtenáře snad až příliš stručně – užívání případně odmítání tohoto pojmu v západní historiografii. Upozorňuje (s. 23) na nejednotný přístup při prezentování sovětizace východoevropského regionu, přičemž se neztotožňuje s argumentací, že po válce existovaly vlastně tři fáze tamního vývoje – skutečná demokracie (1944–1945), falešná demokracie (jako mezidobí) a převzetí komunistické moci (1947–1948). Jednoznačně odmítá také tzv. revizionistické názory, že sovětizaci zapříčinily: nástup studené války, západní studenoválečníci, nebo, podle historika Williama A. Williamse, nikoliv komunistická expanze, ale „americký tlak na otevření mezinárodních trhů“ (s. 25). Applebaumová oproti tomu konstatuje, že „v letech 1945 až 1953 Sovětský svaz radikálně proměnil celou oblast od Baltu po Jadran, od srdce evropské pevniny k jejím jižním a východním okrajům“ (s. 29). Upřesňuje také užívání pojmu „východní Evropa“ – Američané a Západoevropané „tehdy začali národy komunisty ovládané, ale nesovětské Evropy – Polska, Maďarska, Československa, východního Německa, Rumunska, Bulharska, Albánie a Jugoslávie – vnímat jako ´blok´, z něhož se posléze stala východní Evropa“, což je „pojem historický a nikoli zeměpisný“. Svůj výběr popisovaných středoevropských států sovětského bloku (Maďarska, Polska a východního Německa) Applebaumová vysvětluje: „Nezvolila jsem si tyto tři země proto, že by si byly podobné, ale proto, že jsou tak odlišné.“ Dále dokládá nejen jejich odlišnosti: jiné válečné zkušenosti (nacistický stát – porobený, ale stále bojující stát – relativně svéprávný autoritativní stát) a jiné historické zkušenosti (např. při nabývání a ztrátě suverenity a územní celistvosti), ale i podobnosti: jisté zkušenosti s politickým liberalismem, ústavní vládou a volbami, ač nešlo před válkou ani v jednom případě o plnohodnotnou demokracii. Píše, že tehdy měly všechny tři země burzu, zahraniční investice, limitované společnosti a zákony chránící soukromé vlastnictví, už stovky let měly občanské instituce – církve, organizace mládeže, obchodní společnosti a tradice vydávání tiskovin. A také, že „z perspektivy roku 1945 nikoho nenapadlo předvídat, že Maďarsko se svými dlouhotrvajícími vazbami k německým a rakouským zemím na západě, Polsko se svou vášnivou protibolševickou tradicí či východní Německo se svou nacistickou minulostí zůstanou pod sovětskou politickou kontrolou skoro půl století“ (s. 30).

První část knihy obsahuje kapitoly: Nultá hodina (pojednává o zničených městech, deziluzi jejich obyvatel a mezinárodněpolitických postojích Spojenců na konci války); Vítězové (popisuje příchod a zločiny Rudé armády – drancování, loupení a znásilňování); Komunisté (přináší profily komunistických vůdců Waltera Ulbrichta, Bolesława Bieruta, Matyáse Rákosyho a jejich spolupracovníků); Policisté (dokládá výcvik kádrů sesterských organizací sovětské politické policie NKVD – polské UB, maďarské ÁVO a východoněmecké MfS – už během války v Sovětském svazu a počátky jejich činnosti); Násilí (popisuje likvidaci reálné i potenciální politické opozice – zejména polských odbojových organizací Zemská armáda, Svoboda a nezávislost – a odvlékání tisíců zajatců do Sovětského svazu); Etnické čištění (připomíná odsuny německého obyvatelstva, polsko-ukrajinské lokální konflikty a podrobněji též odsun českých Němců a situaci slovenských Maďarů); Mládež (dokládá likvidování mládežnických nekomunistických organizací – polské sekce YMCA a polského skautingu, německé katolické a luteránské křesťanskodemokratické mládeže, maďarské katolické sekce Kalot a levicových Studentských kolejí); Rozhlas (popisuje ustavení a monopol Sověty řízených rozhlasových stanic, omezování tiskové svobody a diskriminaci nekomunistických periodik); Politika (popisuje násilné omezování politické plurality, reálné volební neúspěchy komunistů a jejich násilné praktiky vůči politickým soupeřům včetně falšování volebních výsledků); Ekonomika (popisuje populistické zneužívání pozemkových reforem komunisty, likvidaci soukromého obchodu a drobného podnikání).

Názvy a stručné anotace obsahů jednotlivých kapitol hovoří samy za sebe, ale vzhledem k výše zmíněným diskuzím o poválečném osvobození/znevolnění a hrdinné/zločinné Rudé armádě je na místě podrobněji přiblížit několika citacemi alespoň tři vybrané kapitoly z této první části knihy – Vítězové, Policisté a Politika.

Kapitola Vítězové popisuje spontánní i organizované krádeže, loupeže a plenění, ale také po desetiletí tabuizované násilnosti příslušníků sovětských vojsk – i přes zjevně upřímnou snahu Applebaumové nalézt přijatelné příčiny a přiměřené polehčující okolnosti, jsou uváděná fakta o sovětské brutalitě a zločinech neobhajitelná. Z hlediska poškozených se tato snaha může dokonce jevit až poněkud úporně i přes to, že Applebaumová nezamlčuje jejich svědectví včetně poukazu na vzpomínky, v nichž je užíván „jazyk zabarvený xenofobií“ a které líčí např. sovětský postup jako „nový mongolský vpád“ či sovětskou „jinou lidskou rasu, jejíž reflexy, reakce nelze odhadnout“. Ve snaze nalézt přijatelné příčiny a vysvětlení uvádí Applebaumová kromě válečných útrap a ztrát také kulturní šok, který pro příslušníky Rudé armády (indoktrinované propagandou o kapitalistické bídě a sovětské nadřazenosti) začínal bezprostředně za sovětskými hranicemi a prohluboval se s postupem na západ: „Ale už při vstupu do východního Polska, které tehdy bylo jednou z nejchudších částí Evropy, naráželi na obyčejné rolníky, kteří měli několik slepic, dvojici krav a víc než jedno oblečení na výměnu. Nacházeli venkovská městečka s kamennými kostely, dlážděnými ulicemi a lidmi na kolech, což bylo tehdy ve většině Ruska takřka neznámé. Nacházeli statky se solidními stodolami a plodiny vysázené v úhledných řadách. Ve srovnání se zoufalou chudobou, blátivými cestami a dřevěnými domečky na ruském venkově to byly obrazy hojnosti.“ (s. 53).

Problematiku zcela běžných „drobnějších“ krádeží Applebaumová shrnuje: „Likéry a dámské prádlo, nábytek a nádobí, kola i ložní prádlo se braly v Polsku, Maďarsku, Československu, baltských a balkánských státech, stejně jako v Německu. Zdálo se, že téměř mytický význam mají pro ruské vojáky náramkové hodinky, kterých by nosili půl tuctu najednou, kdyby mohli. […] Pět měsíců po válce se v jednom budapešťském kině promítal týdeník o jaltské konferenci. Když prezident Roosevelt mluvil se Stalinem a zvedl při tom ruku, několik diváků vykřiklo: „Dej si bacha na hodinky!“. Totéž platilo o Polsku, kde si děti dlouhá léta hrávaly na ruské vojáky a volaly: „Davaj časy“ – „Dej sem hodinky.““ (s. 54). Dalším symptomem sovětského vpádu bylo zdánlivě bezdůvodné ničení: „Rudá armáda se zřejmě na vlastní pěst dopouštěla i zlovolného ničení. V Hnězdnu, kolébce polského křesťanství, sovětské tanky záměrně zničily tisíc let starou katedrálu, která neměla vůbec žádný vojenský význam. Na snímcích, vyfotografovaných v té době (a pak sedmdesát let ukrývaných), stojí samotné tanky na náměstí a bez jakékoli provokace ostřelují starobylou stavbu. Po dobytí města Breslau (tj. Vratislavi) také vojáci záměrně zakládali požáry v domech starobylého centra města a vypálili nedocenitelnou sbírku knih v univerzitní knihovně, jakož i městské muzeum a několik kostelů.“ (s. 54–55 ).“

Applebaumová uvádí, že loupeže a ničení trvaly mnoho měsíců a dále píše: „Ještě hroznější byly – a rozhodně měly hlubší politický význam – násilné útoky na civilisty, které začaly dávno před tím, než Rudá armáda dorazila do Berlína. Začaly, když Rudá armáda postupovala přes Polsko, zesílily v Maďarsku, a když sovětské jednotky vstoupily do Německa, dosáhly až neuvěřitelné míry.“ K situaci nejen v Německu uvádí: „Hlavní nápor této zuřivosti snášely na nově okupovaném území ženy. Ženy všeho věku se stávaly terčem hromadného znásilňování a někdy pak byly zavražděny.“, zároveň připomíná báseň Alexandra Solženicyna inspirovanou hrůznými jevy, kterých byl svědkem: „Sténání napůl zdušené zdmi: zraněná matka ještě žije. Dceruška na matraci, mrtvá. Kolik jich bylo, četa nebo snad pluk? Dívka proměněná v ženu, žena v mrtvolu. To všechno shodí prosté věty: Nezapomenout! Neodpustit! Krev za krev! Zub za zub!“ (s. 55–56). Ze zjištěných faktů Applebaumová vyvozuje, že „i kdyby loupení, násilí a znásilňování nebyly součástí politického plánu [což je ovšem nepravděpodobné], v praxi měly trvalý politický dopad na celém území okupovaném Rudou armádou“ – mimo jiné se časem objasnilo, že následná „zvláště silná kombinace pocitů – strach, hanba, hněv, mlčení – pomohla položit psychologické základy pro nastolení nového režimu.“ (s. 57, 59).

Dalším specifikem sovětského vítězství bylo rabování a odvážení kořisti převážně, ale nejen z Německa, odkud bylo např. rozmontováno a odvezeno více než 4500 velkých továren a 17024 malých továren. „Továrny se daly spočíst, ale neexistoval způsob, jak vystopovat množství peněz, zlata, či dokonce potravin odvezených z východní zóny [Německa]. Němečtí úředníci v sovětské zóně se to snažili sledovat. Částečný záznam tvoří asi pětašedesát karet, z nichž je na každé asi dvacet až třicet záznamů, ve svazcích repatriační správy. Je tam obsaženo všechno od „68 barelů barvy“ po geodetické stroje a čočky z Zeissovy továrny na optiku v Jeně. Podle těchto záznamů Rudá armáda v říjnu 1945 zkonfiskovala dokonce i krmení pro zvířata v lipské zoo. Několik týdnů poté pak Rudá armáda zabavila i zvířata a ta pak zřejmě převezla do Ruska. […] Rozmontování továren někdy dokonce provázela deportace dělníků, které jednoduše naložili do vlaků a řekli jim, že po příjezdu do SSSR mají čekat na novou pracovní smlouvu. […] Mizel i soukromý majetek, někdy na základě toho, že majitelé byli nacisté, ať tomu tak bylo nebo ne. Rusové zabavovali městské domy, prázdninová sídla, byty i zámky – a po nich to dělali němečtí komunisté, kteří potřebovali stranická vedení, rekreační objekty a obytné čtvrti pro své nové kádry.“(s. 68). K barbarským praktikám Rudé armády patřilo i svévolné odvlékání lidí z dobytých „osvobozených“ států jako otroků do Sovětského svazu, o němž Applebaumová píše na jiném místě.

Kapitola Policisté přináší výstižnou charakteristiku úspěchů místních komunistů: „Když skončila válka, byly komunistické strany ve východní Evropě nejvlivnějšími politickými skupinami – ne kvůli množství svých členů, ale kvůli sovětským „poradcům“ v NKVD a v Rudé armádě. Zároveň měly přísný pokyn zastírat či popírat svou přidruženost k Sovětům, chovat se jako normální politické strany, vytvářet koalice a najít mezi nekomunistickými stranami přijatelné partnery. […] Snažily se více či méně tolerovat církve, nějaké nezávislé noviny, jisté soukromé podnikání: to vše bylo určitou dobu ponecháno spontánnímu a svébytnému rozvoji. V této toleranci však existovala jedna nápadná výjimka. Kamkoliv Rudá armáda přišla, všude zřídila jednu novou instituci, jejíž podoba a povaha přesně sledovala sovětský model. Řečeno přímo: struktura nové tajné policie nebyla nikde ponechána náhodě, okolnostem ani rozhodování místních politiků. Přestože se v načasování a způsobu našly jisté rozdíly, vytvoření nových tajných policejních politických sil se po celé východní Evropě řídilo nápadně podobným vzorem. Svými orgány, metodami i mentalitou byly všechny východoevropské tajné policejní složky přesnou kopií svého sovětského předchůdce a zakladatele: polská tajná policie (Urzad Bezpieczeństwa, UB), maďarský státně bezpečnostní úřad (Államvédelmi Ostály, ÁVO), i východoněmecké ministerstvo pro státní bezpečnost (Ministerium für Staatsicherheit, [MfS] čili pozdější Stasi)“ (s. 87).

V části věnované maďarské tajné policii ÁVO pak mj. stojí: „Po volbách v listopadu 1945 ovládla ministerstvo vnitra oficiálně komunistická strana a fikce o neutrální tajné policii padla. […] Ani tehdy, ani později neměli žádní nekomunističtí politici, a to ani ti, kteří v té době působili legálně, nikdy vliv na vnitřní fungování tajné policie. […] Přestože měl [šéf tajné policie, Gábor] Péter náměstky ze sociální demokracie a z malorolnické strany, nesnažil se ani předstírat, že dá na jejich rady, a na ministerstvu se nedal nikdo jejich přítomností zmást. Jeden nižší důstojník později vzpomínal, že nekomunističtí náměstci byli „zcela izolovaní“: „Obecně se vědělo, že se jejich místnosti odposlouchávají, takže jsem při kontaktu s nimi musel být velmi opatrný na to, co jsem říkal.“ […] Policejní síly neposlouchaly, ani když si nekomunističtí politici na chování policie stěžovali. […] Stejně jako v Polsku nebyla ani v Maďarsku tajná policie nikomu odpovědná, jen sama sobě. V únoru 1946 zaměstnávala Péterova organizace v Budapešti 848 lidí. V roce 1953 byla znovu přejmenována na Úřad na ochranu státu (Államvédelmi Hatóság, ÁVH) a měla v úřadovnách 5 751 zaměstnanců a ještě daleko víc informátorů.  […] Naskrz organizací byli od začátku umístěni sovětští poradci.“ (s. 93–94).

Kapitola Politika dokládá nepřípustné praktiky Sovětů a jejich i místní (pro)komunistické tajné policie, zejména nelegitimní a nezákonné ovlivňování voleb a falšování nebo nerespektování volebních výsledků. Část zaměřená na polský vnitropolitický vývoj přináší stručnou sondu do volebního střetnutí tzv. Demokratického bloku (komunistická Polská dělnická strana a jí kontrolované strany tj. Polská socialistická strana, Demokratická strana a Lidová strana) s opoziční protikomunistickou Polskou lidovou stranou (PSL) „dezertéra“ z válečné exilové vlády Stanislava Mikolajczyka. V textu (s. 195–196) mj. stojí: „Během šesti měsíců mezi [z hlediska komunistů] neúspěšným referendem [o zrušení senátu, pozemkové reformě a znárodnění velkého průmyslu] a parlamentními volbami v lednu 1947 zatkla tajná policie celé krakovské vedení PSL, prohledala a vyloupila stranické vedení ve Varšavě, vyslýchala a pak pozatýkala celé tiskové oddělení PSL. […] Týden před volbami byli kandidáti PSL v deseti ze dvaapadesáti volebních obvodů staženi z kandidátek – hlavně na venkovském jihovýchodě země, v tradiční baště lidové strany. Poslední večer před volbami poslala komunistická strana funkcionářům PSL tisíce falešných telegramů s textem: Mikolajczyk zabit včera večer při leteckém neštěstí.“ (s. 196). Avšak i přes šikanování a donucování obyvatelstva k volbě komunisty ovládaného Demokratického bloku ze strany komunistických bojůvek a tajné policie v průběhu voleb byla podle neoficiálních zpráv Mikolajczykova strana úspěšná a zvítězila, nicméně zfalšované oficiální výsledky přiznaly 80,1 % hlasů Demokratickému bloku a Polské lidové straně jen 10,3 %. „Devět měsíců poté, v říjnu 1947, Mikolajczyk uprchl z Polska do britské zóny Německa a odletěl do Anglie. Řekl, že byl tajně varován, že mu hrozí okamžité zatčení.“ (s. 196).

V Maďarsku v prvních svobodných parlamentních volbách konaných 4. listopadu 1945 zvítězila jasně Malorolnická strana s 57 % hlasů, zatímco komunisté skončili třetí se 17 %. Když poté požadovali malorolníci polovinu vládních funkcí včetně ministerstva vnitra, zasáhli Sověti: „[Nejvyšší sovětský důstojník v Maďarsku, generál] Vorošilov, který jednal podle Molotovových pokynů z Moskvy, řekl Rákosimu, aby [vůdce Malorolnické strany] Tildyho a Nagye informoval, že i když komunisté dostali jen 17 procent hlasů, reprezentuje těchto 17 procent dělnickou třídu – „nejaktivnější sílu v zemi“. Navíc „těžké břemeno ekonomiky spočívá na bedrech dělnické třídy“ a tudíž si dělnická třída zaslouží ve vládě mnohem větší roli. Kromě toho objasnil, musejí Tildy a Nagy pochopit, že „Maďarsko je ve zvláštní situaci. Přestože je poraženou zemí, dostalo díky velkorysosti Sovětského svazu příležitost se rychle obrodit na demokratických základech“. Silná účast dělnické třídy v novém parlamentě byla „zárukou, že Maďarsko splní své závazky k Sovětskému svazu““ (s. 199). A dále: „Komunisté v následujících měsících vytvořili dočasnou koalici s dalšími stranami, napadali nejprve jednoho malorolnického politika nebo frakci a pak dalšího, přičemž využívali masových demonstrací stejně jako ostrého jazyka ve svých novinách a v rozhlase.“ (s. 199). Malorolnická strana byla terorizována komunisty za pomoci Rudé armády a její představitelé postupně prchali ze země, byla rozštěpena a v následujících komunisty již regulérně zmanipulovaných volbách neměla naději.

Druhá část knihy obsahuje kapitoly: Reakční nepřátelé (popisuje okolnosti počátku studené války a pozvolna se stupňující útoky proti katolické církvi včetně kardinálů Wyszyńského a Mindszentyho); Vnitřní nepřátelé (připomíná masové zatýkání skutečných, potenciálních i smyšlených nepřátel komunistů od rolníků až po komunistické funkcionáře, monstrprocesy a umísťování do koncentračních táborů); Homo sovieticus (dokládá zvrácené cíle sovětské pedagogiky a snahy o indoktrinaci dětí a mladých lidí ve všech stupních škol komunistickou propagandou, jakož i její využívání v oblasti kultury); Socialistický realismus (dokládá propagandistické ideologické působení prostřednictvím výtvarného umění, užitného designu, architektury a filmu); Ideální města (popisuje budování socialistických industriálních měst typu Sztálinvárosi, Nové Huti či Stalinstadtu); Zdráhaví kolaboranti (připomíná legitimizaci komunistických režimů západními umělci a intelektuály, výhody poskytované režimem jeho představitelům i tajným spolupracovníkům, předstíraný souhlas s režimem a rozdvojení života); Pasivní odpůrci (popisuje skrytou anonymní neorganizovanou opozici, vznikající subkultury mladých rebelů – Halbstark, bikiniarzi či jampecek, humoristickou kabaretní scénu, soukromé církevní a skautské aktivity, masovou migraci z východní do západní části Německa), Revoluce (pojednává o událostech odehrávajících se po smrti Stalina, protestních nepokojích ve východním Německu, liberalizaci kulturních a uměleckých aktivit mladých lidí, dopadech Chruščovova „tajného projevu“ až po nepokoje v Poznani a maďarské povstání v roce 1956).

V závěrečném epilogu Applebaumová uvádí, že i přes zmírnění brutality po Stalinově smrti byla východní Evropa „tvrdá, svévolná a silně represivní“ a dále, že i přes dílčí rozdíly v posledním desetiletí své existence, kdy nejvíce policejním státem bylo Německo, nejvíce náboženské bylo Polsko a největší životní úroveň byla v Maďarsku, měly komunistické režimy jedno společné: „Potácely se od krize ke krizi – ne proto, že nebyly schopny doladit svou politiku, ale protože samotný komunistický projekt byl vadný“ (s. 404). To se projevilo i v neschopnosti dostát slibům o prosperitě a životní úrovni, která markantně zaostávala za západní Evropou – a tak „rostl cynismus a zklamání i těch, kteří původně v režim věřili“ (s. 405). O komunistických režimech o a těch, kteří „věřili, že jejich ušlechtilé cíle ospravedlňují lidské oběti“, píše: „Jejich úspěch odhalil jednu nepříjemnou pravdu týkající se lidské povahy: existuje-li dost patřičně odhodlaných lidí a mají-li podporu dostatečných prostředků a sil, mohou někdy nadobro zničit starobylé a zdánlivě trvalé právní, politické, vzdělávací a náboženské instituce. A bylo-li možné tak hluboce poškodit občanskou společnost národů tak různorodých a historicky kulturně bohatých, jako byly ty východoevropské, pak je lze podobně poškodit všude“. (s. 407).

Kniha Železná opona: Podrobení východní Evropy 1944–1956 jednoznačně dokládá – a to v případě všech tří států – dobyvačné sovětské záměry a jejich zločinné uskutečňování, brutální zvrácenost sovětského komunismu a vlastizrádné jednání místních komunistů. Její poselství lze shrnout v následujících bodech: 1) Sovětský svaz se připravoval na dobývání resp. ovládnutí a sovětizaci „osvobozených“ států již v průběhu války; 2) Místní komunisté připravovali sovětizaci ještě před koncem války; 3) Místní obyvatelstvo si vedoucí společenskou roli komunistů a komunismu nepřálo; 4) Místní komunisté uzurpovali politickou moc za rozhodující podpory Sovětů; 5) Sovětští i místní komunisté obyvatelstvu od počátku lhali a podváděli jej; 6) V potenciální svobodné politické soutěži a za dostupnosti relevantních informací by komunisté prohráli; 7) Po příchodu Rudé armády neexistovala žádná reálná specificky národní cesta ke komunismu nezávislá na Sovětech; 8) Po uzurpování moci nastolili komunisté teror proti reálným, potenciálním i smyšleným odpůrcům; 9) Naplňování utopických marxisticko-leninských vizí záměrně zničilo místní tisíciletou kulturu a nahradilo ji odlidštěným světem „reálného socialismu“ se zvráceným hodnotovým systémem; 10) Komunistický totalitní režim vyvolával od počátku nesouhlas, protesty a odpor obyvatel.

Ze svého výzkumu zahrnujícího průzkum archivů, rozhovory s lidmi a studium sekundární odborné literatury vytěžila Applebaumová dostatečně hluboký vhled do tématu i dostatek věrohodné dokumentace. Její prezentace a interpretace v knize jsou nehledě na zanedbatelné faktografické nepřesnosti a marginální sporné názory přesvědčivé – při realistickém zhodnocení celé monografie i jejích jednotlivých kapitol výrazně převažují klady nad nedostatky. Jediným deficitem práce je nedostatečné uvedení katastrofálních a šokujících událostí ve střední (a jihovýchodní) Evropě do kontextu s válečnou a poválečnou politikou západních Spojenců včetně jasného vymezení odpovědnosti příslušných západních státníků. Četbu lze průběžně doplňovat či konfrontovat s obsahem tematicky podobně zaměřených prací českých historiků – Východ: Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989 (J. Vykoukal, B. Litera, M. Tejchman, Praha 2000) a Vzestup a pád komunistické Evropy (Z. Zeman, Mladá fronta 1998). Pro toho, kdo by chtěl Appelbaumovou popsaný vývoj srovnat s československou cestou do komunistického područí, lze doporučit práce Role Československa v sovětské strategii (J. Kalvoda, Kladno 1999), Osudné únorové dny (V. Veber, Praha, 2008) či Draze zaplacená svoboda (Hrbek a kol., Praha 2012). Na místě je také připomenout netrpělivě očekávanou druhou část unikátního českého vydání dvoudílné monumentální práce kolektivu ruských historiků pod vedením A. Zubova Dějiny Ruska 20. století, která začíná rokem 1940, ale i připravovanou monografii P. Placáka o tzv. třetí československé republice.

Anne Applebaumová dokonale pochopila podstatu sovětského komunismu a přesvědčivě doložila jeho brutální expanzi do střední Evropy, její kniha je cenným příspěvkem k poválečným i následným politickým dějinám tzv. sovětského bloku. Pro západní laickou i odbornou obec je dalším účinným lékem na pseudoakademické tzv. revizionistické teorie spatřující v totalitním komunismu ušlechtilý experiment a v Sovětském svazu a jeho satelitech solidní sociální státy. Nepochybný je v tomto smyslu i jednoznačný přínos pro české čtenáře, z nichž část sice ví o komunismu své z vlastní zkušenosti, ale jiná část je bez tohoto pomyslného štítu ohrožena škodlivými vlivy. Jednak politickou demagogií vyrůstající z deficitů reflexe minulosti a jednak mediálním a pseudoakademickým působením marxistických, postmodernistických a utilitaristických českých mutací západní – z hlediska komunismu „idiotsky užitečně“ vstřícné – politické a historiografické dekadence.

Zkrácená verze tohoto textu vyšla v časopisu Paměť a dějiny č. 2/2015.