Mikšova obrana (nejen) ženských tvarů

Kniha přináší upravené a rozšířené texty, které byly v posledních letech publikovány na stránkách revue KONTEXTY, jíž je Mikš šéfredaktorem. Čtivá a intelektuálně provokativní kniha je o autorech, které má Mikš rád a kteří jej inspirují, i o problémech, jež pokládá za důležité a o kterých se podle něj nemluví.

A hned nato přiznává inspiraci sbírkou chval a obran, kterou na obhajobu přirozeného světa věcí obyčejných, prostých, banálních, přesto pro skutečný život, hodný toho jména, nepostradatelných, sepsal svého času Gilbert K. Chesterton. Ten se Mikšovi stává nejen inspirátorem, ale i jakýmsi průvodcem, ba rádcem. Druhým z inspirátorů a svého druhu průvodců je autorovi Pavel Švanda, spisovatel, novinář a kritik, který stejně jako Chesterton straní zdravému rozumu, normálnosti, uměřenosti.

Obrana uměřenosti a zdravého rozumu

„Jedna věc dnes vyžaduje nezměrnou odvahu: hlásat samozřejmosti“, napsal před sto lety GKCH. Tento náš obyčejný, přirozený svět, který jsme nevytvořili a který je v podstatě dobrý, se totiž v posledním století ocitá v permanentní palbě všemožných revolucionářů, kteří by se jej rádi zmocnili, aby jej mohli přestavět, zdokonalit, vylepšit. Což ovšem povětšinou vede k pravému opaku. Proto musí být před jejich šílenými ambicemi tento náš svět hájen. Proto předkládá své chvály a obrany normálnosti i František Mikš.

V úvodních kapitolách Mikš nabízí několik hrstí Chestertonových citátů a postřehů a shledává je nečekaně aktuálními, ba prorockými, mnohé z nich domýšlí a pokouší se je aplikovat na dnešní svět – který se ostatně od toho Chestertonova zase tolik neliší. Zajímá vás, jaký by byl Chestertonův pohled na brexit, jak velký G.K. smýšlel o ženách a kde viděl ohrožení rodiny ze strany nejrůznějších sociálních reformátorů? Čtěte Mikše, tam to všechno je – v mnohém vám otevře oči a nad to se skvěle pobavíte!

Základním problémem genderového uvažování je mylný předpoklad, že muži a ženy jsou stejní. Ve skutečnosti je mezi nimi veliký rozdíl, jemuž, řečeno s Chestertonem, „vděčíme téměř za vše důležité, co se ve světě událo“. Je překvapivé, do jaké míry se podařilo ženám vnutit falešné argumenty podporující pracovní „seberealizaci“ žen (aby si tak mohly vážit samy sebe) a sebrat jim hrdost na jejich tradiční roli matky a ochránkyně rodinného krbu. Vždyť to žena vtiskuje svou pečeť budoucímu světu tím, že rodí děti, zahrnuje je láskou a péčí, utváří jejich osobnost, to ona ve skutečnosti vládne světu. Ironií je, že pokud se ženy vrhnou do zaměstnání, většina z nich se ocitne stejně jako většina mužů v situaci pouhých námezdních dělníků, kteří mohou být kdykoliv propuštěni…

Chvála obrazu a obrana ženských tvarů

Velmi zajímavé téma otvírají kapitoly, věnované dějinám výtvarného umění, přesněji otázkám krásy v umění, především pak v zobrazování ženské krásy a ženskosti vůbec.

Zobrazování ženy a žánr aktu k umění neodmyslitelně patří. Mikš se jako historik umění zabývá zejména malbou (věnoval jí několik svých dalších knih, především obsáhlou monografii JINÁ MODERNITA), proto, jak píše, na rozpor mezi tím, co bylo po staletí pokládáno za ideál ženské krásy a přitažlivosti, a tím, co je za něj pokládáno dnes, naráží neustále, a ptá se: „Co se to stalo s tisíc let platným ideálem ženské krásy? Odkud se vzala móda unisexu, kde už málem nepoznáte, co je muž a co žena? Co způsobilo tak radikální obrat vkusu a současnou posedlost hubeností?“

Mikš obrací čtenářovu pozornost k tomu, že umělecká moderna má vratké a ideologické kořeny, často civilizačně podvratné, bez jejichž znalosti jí nelze dost dobře porozumět. Upozorňuje dále, že modernismus rozvolnil po staletí trpělivě upevňovaná pouta mezi obrazem a viditelným světem, mezi malířem a přírodou, mezi člověkem a jeho přirozeným prostředím. Určujícími vlastnostmi nového revolučního přístupu k umění se staly neprostupující negativismus a obrazoborectví. Radikální rebelové odvrhli západní uměleckou tradici jako nepotřebnou, zpochybnili médium klasické malby a řemeslnou dovednost. Tato postupná fragmentace a deformace zavedených uměleckých forem nakonec vedla až k úplnému vyprázdnění a redefinování samotného pojmu umění. Tato skutečnost se pak odráží i ve způsobu, jakým jsou dějiny umění dvacátého století povětšinou prezentovány, tedy jako sled revolučních děl, kdy oceňována a vyzdvihována jsou především díla přelomová, vytvořená mnohdy v tzv. rebelských letech umělců. „Ano, mnozí z nich měli nesporně velký umělecký talent a namalovali mistrovská díla, jež si zaslouží uznání“, píše Mikš. „Na druhé straně nakládali se svým ‚darem‘ velmi neuváženě a stavěli se do služeb zcestných a zločinných ideologií. Stojíme-li dnes v galeriích před jejich izolovanými díly, neměli bychom si nechat namluvit, že šlo o projevy svobodného, ušlechtilého a kritického ducha, jehož je třeba oslavovat a následovat. Právě naopak: intelektuální pomýlení i morální selhání těchto klíčových představitelů moderního umění je třeba si uvědomit a chápat je jako memento.“

V úvahách nad tím, jak a proč se proměňují naše estetická měřítka, jimiž nahlížíme ženskou krásu, Mikš připomíná postřehy francouzského lékaře a dietologa Pierra Dukana, jehož kniha Muži to rádi oblé aneb proč se přirozená krása stala tabu vyšla v roce 2013 i česky. Zdá se, že Dukan vidí souvislost této takřka paradigmatické změny s diktátem postmodernistické vlny módních návrhářů, kteří se po 2. světové válce stali těmi, kdo nejen ovlivňují, ale přímo „diktují“, nastolují vkus, určují, co je „chic“, co je „správné“. Není náhoda, že převážná většina z módních guruů jsou homosexuálové.

„Homosexualismus je agresivní subkultura snažící se rozleptat tradiční vazby, morálku, ale i naše estetické vnímání okolního světa“, píše Mikš. Jistě, homosexualita existovala vždy a vyrůstá z biologických základů, avšak tyto základy nejsou vším. Není žádným útokem proti homosexuálně orientovaným připomenout, že současné rozbujení, popularita, ba adorace homosexuálního životního stylu napovídají, že něco není v pořádku – že je tu ve hře cosi navíc…

Chvála ovínění a (malá) obrana kuřáků

Kniha končí vpravdě chestertonovskou obhajobou pozemských radostí života, zcela v duchu Chestertonova antiasketického a k tělesnému životu přejného chápání křesťanství, které bere zcela vážně lidskou pozemskou existenci v její úplnosti, jak svědčí jemu připisovaný výrok: „The pipe, the pint and the cross fit together…“ Mikš odkazuje na předloni vydanou publikaci Rogera Scrutona Piju tedy jsem a závěrečná kapitola je krátkou obranou kuřáků, která se po prosincovém „protikuřáckém“ pátku v české sněmovně stala nečekaně aktuální. Tématům obou těchto kapitol jsme se již dříve na stránkách KONZERVATIVNÍCH LISTŮ obsáhle (a zcela po chestertonovsku přejně) věnovali, proto nechť si je laskavý čtenář nalistuje – nebo ještě lépe, začte se rovnou do Mikšovy knihy. Nebude litovat!

***

„Rozděláme ohně, abychom dosvědčili, že dvě a dvě jsou čtyři. Vytasíme meče, abychom dokázali, že listí je v létě zelené. Nezůstane nám tudíž než bránit nejenom neuvěřitelné ctnosti a moudra lidského života, ale ještě něco neuvěřitelnějšího, totiž tento nezměrný a nemožný vesmír, který máme přímo před očima.”

(Gilbert Keith Chesterton)

***

František Mikš, zakladatel a člen správní rady brněnského Centra pro studium demokracie a kultury a šéfredaktor časopisu Kontexty, je autorem desítek statí o politice, kultuře a umění 20. století, autorem a spoluautorem řady knih. Působí jako šéfredaktor nakladatelství Barrister & Principal, kde mimo jiné řídí edici Dějiny a teorie umění. Věnuje se rovněž problematice kultury a neziskových organizací, působí v Radě pro vědu, výzkum a ediční činnosti Institutu umění a ve Správní radě Masarykovy univerzity.

MIKŠ, František. Obrana ženských tvarů a jiné chestertonovské chvály a obrany; Brno: Barrister & Principal, 2016; ISBN 978-80-7485-103-2

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.