Naše násilí a vaše násilí – 4 dopisy

Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází zlý duch, hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí.“ (Karel Čapek)

Abdikace z Umělecké rady DIFA JAMU

Vážení členové akademické obce Divadelní fakulty JAMU, vážení spolupracovníci, pedagogové, kolegové, posluchači, bývalí posluchači, přátelé,

považuji za svou povinnost vás informovat, že včera jsem odstoupil z Umělecké rady DIFA JAMU. Své důvody vysvětluji v abdikačním dopise. Nehodlám mlčet k tomu, jak je divadelní umění, o které máme pečovat, zneužíváno k deptání a ponižování niterného cítění prostých lidí a občanů této země, jak bezohledně je přitom urážena státnost, naše kultura a náboženství. Nehodlám o tom mlčet ani v budoucnu a budu připomínat, kam až historicky dospělo veřejné hanobení křesťanství v naší zemi, přičiněním koho a jakým způsobem je k tomu účelově instrumentalizováno divadlo a alibisticky překrucován pojem umělecké svobody. Ovšemže, v případě jiných náboženství by to bylo u nás daleko za hranicí trestní odpovědnosti.

Ve dnech 24. a 26. 5. proběhly v rámci festivalu Divadelní svět inscenace, které porušily všechny mravní a kulturní normy, úmyslně urážely náboženské cítění věřících lidí a mravní ideály naší země symbolizované státní vlajkou. Pod střechou Centra experimentálního divadla – divadla Husa na provázku v produkci festivalu byla uvedena hra O. Frljiče Naše násilí a vaše násilí (26.5), v níž byla

1) hanobena česká státní vlajka muchláním a vytahovaním ze ženského přirození;

2) hanobena osoba Ježíše Krista způsobem, který nebudu popisovat;

3) hanobena muslimská žena podrobená aktu sexuálního násilí.

4) V hře Prokletí byla hanobena osoba papeže Jana Pavla II. sexuální manipulací s jeho sochou, oběšením, rozřezáním křesťanského kříže motorovou pilou a další scény profanace křesťanských symbolů ve hře plné násilí.

A to představitelé naší kulturní fronty neustále volají po „slušnosti“, ptají se odkud se ve společnosti bere tolik „hrubosti“, „hulvátství“, „násilí“ a „extrémismu“. Odkud asi? Zato odpůrci Frljičových inscenací jsou osočováni z intolerance, pravicového extrémismu a jsou nálepkováni jako fašisté. Neuvěřitelné!

Nebudu nikdy mlčet o těch, kteří urážejí prosté lidi, dotýkají se jejich nejsvětějších citů, zahánějí je do rohu nálepkováním a z výše kultury placené z jejich daní se vysmívají jejich bezmoci!

Prosím, přečtěte si můj abdikační dopis i dřívější dopis organizátorům festivalu.

V Brně 29. května 2018

Prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D.

Abdikační dopis

Vážený pane rektore, vážený pane děkane, vážení členové umělecké rady Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění,

divadlo působí lidem radost i nelibost, rozpaky i zklamání. Nevěděl jsem ale, že může působit tak palčivou bolest, zármutek a pocit zahanbení, morální hnus, strach ze znesvěcení, zoufalství a pocit bezmoci, jaký jsem viděl u těch, které jsem v posledních čtyřech měsících v Brně potkával; lidi všech generací, věřící i nevěřící, studenti i senioři. Mluvil jsem s nimi, vím, co je bolelo. Obrazy ze hry Naše násilí a vaše násilí je škodolibě zranily a znejistily jejich důvěru v divadelní kulturu vůbec.

Vím jistě, co by dnes řekl můj otec, profesor Ivo Osolsobě („Prasárna!“) a byl by zaražený, bez obvyklého vtipu, a myslím, že vím, co by asi řekl profesor-zakladatel Bořivoj Srba – sousloví „morální hnus“ ostatně beru z jeho úst. Velmi vážně a s obavami mi mluvíval o dnešním zneužívání umělecké svobody, naposledy u příležitosti svých osmdesátin. Vždy bráníval Cyranovo právo vyhnat Montfleuryho ze scény, protože předvádí kýč, natož rázně zastavit „morální hnus“.

Umělecká rada DIFA se nedokázala vůbec ani vyslovit (natož postavit) k uvedení hry, která byla ve středu společenského a politického dění našeho města i naší země. Nezaujala ani mírné hodnotové, ale nehodnotící hledisko s použitím Čapkova citátu, který jsem navrhl a o němž se pak ani nehlasovalo, které jsem však podle domluvy odeslal minulé pondělí po páteční UR 18.5. (viz příloha). To vše jen ukazuje, jak neupřímné jsou ony neustálé politické výzvy k občanské angažovanosti a odpovědnosti, k budování „školy lidství“ atp., jak neupřímné je volání po „slušnosti“ ve společnosti. Divíme se hrubnutí společnosti a neřekneme nic k největší hrubosti v moderních dějinách českého divadla, na brněnské scéně a v našem uměleckém odvětví, za něž neseme zvláštní odpovědnost.

„Nemusím vypít moře, abych věděl, že je slané“, říkával sv. Irenej. Nedokážeme-li uplatnit naši divadelní zkušenost, hloubku pohledu, cit pro umělecký tvar a odborné znalosti ani tam, kde jde o zneužití samotného divadla a umělecké svobody k samoúčelnému rituálu msty a nenávistného hanobení něčeho, na čem stojí celá naše civilizace a kultura – k čemu vůbec zasedáme? K čemu tu jsme? Abychom poslouchali argumenty typu: „protože se na magistrátu vyslovili proti spolu s lidovci i komunisté, musel jsem bránit uvedení hry“? Co je tohle za sofisma? Že musíme chránit „uměleckou svobodu“, i když jejím obsahem je vytahování zmuchlané vlajky naší země z ženského přirození, grafické předvedení Krista s atributy sestoupení z kříže provádějícího sexuální násilí a dehonestovaný a oběšený papež Jan Pavel II., ten, který se tolik zasadil za nenásilný konec totality ve východní Evropě? Kam až chceme zajít se svou dětinskou idolatrií „umělecké svobody“, jak dlouho v ní chceme vyučovat naše nástupce, dramaturgy, šéfy divadel, režiséry, jejichž papouškování frází o obraně svobody projevu dosvědčuje jejich ubohý nedostatek historického a mravního vzdělání. A Vy budete, pane Glasere, bránit „svobodu“ hanobit křesťanskou zbožnost, Krista, Jana Pavla II. i státní vlajku třeba i s pomocí policie? Místo abyste řekl: „Chybili jsme,“ a lidem, a zvlášť Brňanům jste se omluvil za tuto dramaturgickou volbu, budete sprostě ukazovat a naznačovat, že „fašisté“ jsou právě ti, jejichž mravní cit jste předtím pomáhal pozurážet a kteří nedokázali neprojevit své roztrpčení?

Moje babička, Žofie Osolsobě, a její sestra, protože byly věřící katoličky, vzali si za války do opatrování k nám domů opuštěné židovské děti z lískoveckého útulku, sourozence Helmuta a Ottu Koblerovi, aby je do konce války ochraňovaly – jejich maminka Jana Berger-Kobler byla totiž odeslána do koncentráku, ale naštěstí se vrátila a vždy v den narozenin nosívala babičce květiny. Manželka babiččina bratra Františka, protože byla katolička, se během osvobozování Brna Rudou armádou nabídla vojákům ke znásilnění, jen aby od toho zachránila několik mladých děvčat – a sama se pak do konce života potýkala s mániodepresí. Udělala to jako oběť, protože byla křesťanka. Bratr mého otce Jiří Osolsobě utekl přes Balkán do Francie a Anglie, protože nacismus z duše nenáviděl, bojoval a stal se kapitánem 311. perutě královského letectva. Hra, kterou jste přivezli na brněnský festival, by i jejich náboženské cítění nepochybně hluboce urazila, ale toto cítění bylo i zdrojem jejich dobrých skutků, chápete? Babička Žofie by dnes buď plakala, nebo by ty herce přetáhla deštníkem, no a co? Mírněte se, až budete hauzírovat slovem „fašisté“ proti těm, kteří se jen vášnivě zastávají obyčejné úcty a ohleduplnosti, kterou jste vy, organizátoři, pošlapali – ne oni. Jen podle vnějších znaků to nepoznáte, musíte přemýšlet. Tupých frází o „kladení znepokojivých otázek“ mne v mém věku, prosím, ušetřete. Každý normální člověk si sám přirozeně klade tolik znepokojivých otázek, že jich má nad hlavu. Teď navíc i tuto: k čemu jsou tu ti, kteří za obecní peníze žijí ve falešné představě, že jsou druhým užiteční tím, že „kladou znepokojivé otázky“? Přitom ani neví, jakou formu musí mít logicky postavená otázka.

Anebo budeme na umělecké radě znovu poslouchat argument, že studenti DIFA na svého pedagoga sami naléhali, aby hra i přes tlak veřejnosti hrána byla, takže jim spíše povoloval, že nakonec bude menší zlo ji uvést? Co je zas tohle za princip? Předal jim nepravdivý názor na uměleckou svobodu, to je to celé. Měl jim spíše říci: „víte, milí studenti, jak se pozná pravé umění od umění nečistého a zlořečeného? Dá se to poznat, ne že ne, není to jen subjektivní. Prvoplánově neuráží náboženské cítění, nehanobí, nenadýmá se, není křečovitě ideologické, ale jemně propracovává tvar a myšlenku, hledá harmonii, hlubší radost a naději, lepší vidění a poznání. Je to náš případ?“

Vím, co je umělecká svoboda, a je mi drahá. Naše první divadlo TAK-TAK bylo rozpuštěno StB po výsleších na podzim r. 1981 a naše druhé divadlo uvedlo roku 1985 prvního Kafku od dob Grossmanova Procesu a krylo přitom režiséra vymyšleným jménem. V té době nesměli Bořivoj Srba ani Ivo Osolsobě na Janáčkově akademii ještě vůbec vyučovat. Dobře vím, že svoboda umění a svoboda vůbec něco stojí. A když jsme ji konečně v roce 1989 získali, k čemu teď naší pasivitou posluchače vedeme? Že zneužívat svobodu k snadnému hanobení křesťanství i Krista, ale i státní vlajky a jiných symbolů je normální umělecká volba a cesta? Vždyť možnost takové volby a naší svobody sama stojí na úctě křesťanství k lidské svobodě! Vždyť mnohá jiná náboženství svobodu projevu vůbec neznají, nebo ji omezují, a proto trestají i odpadnutí od víry (fitna) smrtí, natož rouhání. A křesťanství? Když mnozí učedníci Ježíše po jeho kázání opustili, řekl svým následovníkům pouze: „Chcete i vy odejít?“ (Jan, 6,68) – s plným respektem k lidské svobodě. Ze svobody vyplynula lidem i možnost se mu vysmívat a plivat na něj a činit mu bolest, a ještě za ně i prosil: „Odpusť jim, Bože, neboť nevědí, co činí.“ Ale chceme dnes následovat ty, kteří se k Němu chovali tak hrozně, když on „tvořil věci nové“ – včetně politické svobody individua, které sami požíváme – právě svou pokornou obětí? Díky křesťanství jsme kulturně vyrostli, ať už je prakticky vyznáváme nebo odmítáme. Nedokážeme-li se shodnout na základní věci naší kultury a existence, nevím na jakých kritériích bychom se mohli na umělecké radě vůbec setkat a o čem ještě mohli jednat.

Ve svém listě organizátorům festivalu Divadelní svět jsem 5. dubna 2018 napsal.

Prosím vás proto, žádám i vyzývám, a to nejen v zájmu křesťanů, i v zájmu nekřesťanů, i lidí bez vyznání, a v zájmu všech, kdo pěstují vzájemnou úctu, čili kulturu (od cultus), neboť „úcta je andělem tohoto světa“ (Shakespeare), ano i v zájmu samotného umění a umělců a všech lidí dobré vůle, abyste své pozvání těch, kteří zneužívají umělecké svobody, odmítli, a produkci, nerozvážně již smluvenou, zrušili. Neučiníte-li tak, ukážete touto produkcí rituál útočné nenávisti, bezohledné zlomyslnosti a pyšné prázdnoty jako obraz oné „kultury“, za kterou by se nikdo z nás nejspíš zasazovat nechtěl, která se však tímto konáním stává „kulturou“ budoucnosti.

Oznamuji, že po čtrnácti letech z Umělecké rady DIFA JAMU odcházím.

V Brně 27. května 2018

Petr Osolsobě

Post scriptum: A kdyby si to, co tu říkám, komunisté a jiní lidé náhodou per accidens také mysleli anebo říkali, na rozdíl od pana rektora mne to nezviklá.

Návrh hlediska Umělecké rady Divadelní fakulty JAMU k celospolečenské debatě o představení Naše násilí a vaše násilí

Návrh byl zaslán 21. května 2018 děkanovi DIFA.

V rámci festivalu Divadelní svět bude 26. května 2018 v Brně uvedeno divadelní představení Olivera Frljiće produkci Chorvatského národního divadla v Rijece koprodukci s Mladinsko Theater v Ljubljani Naše násilí a vaše násilí. Tato inscenace i fakt jejího uvedení v rámci festivalu se staly předmětem vyhrocené celospolečenské rozpravy. Aniž by Umělecké rada DIFA JAMU hodnotila incenaci samotnou, neboť k jejímu uvedení dosud nedošlo, považuje za naléhavé připomenout slova Karla Čapka, v nichž spisovatel – humanista uměleckou formou rozvinul nadčasová kritéria k rozlišení umění „čistého“ a „nečistého“ a vyjádřil se k otázce umělecké svobody. Nechť každý sám zváží, nakolik jeho slova platí i v dnešní době a co pod ten který pojem spadá, a co nikoli. Umělecká rada nevydává jednotné stanovisko, ale nabízí tímto textem hlediska a normy k reflexi a k vytvoření vlastního názoru na věc, která se reálně dotkla a dotkne života města, divadla, kultury a vzdělávání a celé naší polis.

…nevěř nikdo, že umění je mimo dobro a zlo. Naopak, v umění je místo pro vznešenější ctnost i pro ohavnější nízkost a neřest než nevím v kterém povolání lidském. Je čisté umění, které se pokouší o práci čistou a dokonalou; jest umění, ve kterém tvar věcí je oddělen a vykoupen, ba, řekl bych, zbožněn; neboť na věcech může ležet něco jako zřetelná svatost nebo nejasná kletba. Záleží jen na tobě; čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.

A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené…

Neboť i ďábel se míchá a fušuje do umění; můžete ho dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný. Honosí se látkou, originalitou nebo siláctvím; každá přemíra, každé bujení je rozkvašeno jeho zkaženým dechem; všechno velikášství a veškerá okázalost se nadýmá jeho nečistou a křečovitou pýchou; všechno, co je v umění laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičí chlubivosti; všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chvatné stopy jeho horečné netrpělivosti a věčného lajdáctví; veškerá falešná a honosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufalou pustotu. Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází zlý duch, hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí. Aby tě oklamal, abys ho nepoznal v jeho pravé a beztvaré podobě, vydává se za tebe sama a bere na sebe tvé zájmy. ‚To jsem já,‘ šeptá ti, ‚já, tvé daimonion; já jsem tvé geniální a ctižádostivé já. Pokud máš mne, jsi veliký a svrchovaný; budeš činit, co se tobě líbí; nebudeš sloužit než sám sobě.‘ Neboť ďábel nikdy nežádá, aby se sloužilo jemu, nýbrž sobě samotnému; on dobře ví, proč to dělá a čím si může osedlat lidské duše a činy. Jeho věčná bída, ale také síla je v tom, že mu nic nepatří; svět je boží, a nečistý duch v něm nemá svého domu. Může jen porušovat, co není jeho; nikdy nevíš, neplete-li se do tvého díla; jen jedno nedovede: dělat práci čistou a dokonalou.

Dopis organizátorům festivalu

Váženému panu řediteli Mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno Martinu Glaserovi,

členům dramaturgické rady festivalu Lucii Němečkové, Martinu Kubranovi, Karlu Litterovi, Janu Šotkovskému, Martinu Sládečkovi, Miroslavu Ondrovi, Dagmar Radové, Miroslavu Oščatkovi a Marku Horoščákovi

primátoru statutárního města Brna Petru Vokřálovi,

náměstku pro kulturu statutárního města Brna Matěji Hollanovi

Obracím se na Vás s palčivou starostlivostí a v hlubokém zarmoucení, v němž se ocitám s mnoha lidmi z našeho města, s nimiž mluvím a jejichž názor spolu se svým vkládám do dalších řádků a vám ke zvážení zasílám.

V rámci festivalu (dotovaného ze státních prostředků i z veřejných prostředků města Brna) má být dne 26. května v Divadle Husa na provázku uvedeno divadelní představení Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí (hráno pod tituly Nase nasilje i vase nasilje, v německé oblasti Unsere Gewalt und eure Gewalt) v produkci Chorvatského národního divadla – Hrvatsko narodno kazalište Ivana pl. Zajca (Rijeka) v koprodukci s Mladinsko Gledališče, Ljubljana (Slovinsko). Zde je odkaz. Předprodej lístků již začal.

Ze zahraničních referencí, recenzí a popisů (v němčině, chorvatštině, polštině aj.) i z fotografií i z videozáznamů je zřejmé, že režisér i divadelní soubor hrubě zneužívá svobodu uměleckého vyjádření, která je nám všem drahá a za niž jsme přinášeli i osobní oběti, ke krutému urážení a nanejvýš rouhavému znázornění osoby Ježíše Krista, jehož považujeme – totiž křesťané, občané a obyvatelé naší země a města Brna – za Boha-Člověka, Spasitele a Vykupitele.

To není svoboda, ale malevolence, totiž zvůle. Žádný umělec hodný toho jména a našeho uctivého přijetí by se nikdy nemohl snížit k tak podlému a vykalkulovanému prostředku, jakým je pornografické zobrazování Spasitele sestoupivšího z kříže s atributy svého utrpení a přímo přistupujícího k páchání sexuálního násilí! Tyto prostředky nelze ospravedlnit žádnou „uměleckou výpovědí o situaci ve světě”, v němž, mimochodem, jsou právě křesťané zdaleka početně nejpersekvovanější skupinou – zhruba milion jich během posledních válek zemřelo nebo zmizelo v Iráku a statisíce v Darfuru, jsou zabíjeni v Mogadišu, bráni jako živé štíty v Mosulu a Aleppu, přepadáni a upalováni hinduisty v Indii a masakrováni v Pákistánu, znásilňováni v Nigérii, zavíráni a zastrašováni v Koreji a v Číně, vyhazováni do vzduchu s koptskými kostely v Egyptě a podřezáváni na břehu Středozemního moře nožem, a to za nezájmu našich zpravodajství, školství a kultury, ačkoli byl tento stav mnohokrát označen za právě probíhající genocidu křesťanů.

I liberální francouzští sociologové vyčíslují dnes počet pronásledovaných křesťanů ve světě na 100 až 150 milionů. Bernard Henri Lévy označil nedávno křesťany „ať chcete či nechcete” za „evidentně nejpronásledovanější komunitu na světě”.

Existují však i jiné druhy bolestných křivd a ústrků ze strany dnešní společnosti, v různých oblastech vzdělávání, médií a kultury, kterým jsme v Evropě už víceméně uvykli. Na co si však nelze zvyknout, co není ani nemůže být obsahem kultury, která je a má být vůbec lidská, je vykalkulované, zlovolné, vůči Bohu rouhavé, vůči lidem krutě urážlivé vykreslení postavy drahého Spasitele v násilném a pornografickém jevištním výjevu.

Prosím vás proto, žádám i vyzývám, a to nejen v zájmu křesťanů, i v zájmu nekřesťanů, i lidí bez vyznání, a v zájmu všech, kdo pěstují vzájemnou úctu, čili kulturu (od cultus), neboť „úcta je andělem tohoto světa“ (Shakespeare), ano i v zájmu samotného umění a umělců a všech lidí dobré vůle, abyste své pozvání těch, kteří zneužívají umělecké svobody, odmítli, a produkci, nerozvážně již smluvenou, zrušili. Neučiníte-li tak, ukážete touto produkcí rituál útočné nenávisti, bezohledné zlomyslnosti a pyšné prázdnoty jako obraz oné „kultury“, za kterou by se nikdo z nás nejspíš zasazovat nechtěl, která se však tímto konáním stává „kulturou“ budoucnosti.

1. námitka: Jak můžete předsudečně odmítat divadelní představení, které jste neviděl? Není lepší je přivézt, nechat je proběhnout, a pak se vyjádřit?

Rádi Vám to umožníme a dáme prostor.

Odpověď: každý dramaturg ví, že je nejen možné, ale i nutné dělat si názor na divadelní repertoár dříve, než je uveden. Také Vy, pane řediteli, i vy, členové dramaturgické rady, jste většinou dotčené představení neviděli, ale akceptovali jste je na základě informací a svědectví některého vašeho člena, který je snad v zahraničí viděl a doporučil, což je ale rovněž svědectví z druhé ruky, kterému vy sami důvěřujete. Takže co? Z hlediska poznávacího řádu a vzniklé jistoty mínění činím totéž co Vy, mluvím-li o představení Naše násilí a vaše násilí na základě materiálů, které považuji za důvěryhodné, tj. popisů, recenzí a referencí, které čtu v chorvatštině, němčině, poštině a angličtině, k tomu vidím fotografie a části videozáznamu. Nestačí?

Opravdu chcete názor takto utvořený diskvalifikovat jako nefundovaný, neempirický a předsudečný? Opravdu musíme znovu na vlastní oči vidět to, co jsme již viděli prostřednictvím nových médií a slyšeli prostřednictvím recenzních popisů a slovních vyjádření, abychom mohli vyjádřit svůj názor? Buďme upřímní!

2. námitka: Nechcete znovu zavést cenzuru? Kam se pak poděje právo a svoboda uměleckého vyjádření, budete-li vždy reagovat takto?

Odpověď: Reaguji takto poprvé v životě, s vědomím vlastní odpovědnosti za divadlo a kulturu v našem městě, z hlediska závazku, který jsem přijal svým vzděláním a profesí. Musím se tu zastat rozbolavělých prostých lidí i sám sebe (ač to skoro nikdy nedělám).

Svoboda umění je mi drahá. Naše první divadlo (TAK-TAK) bylo rozpuštěno Státní bezpečností v r. 1982 a naše druhé divadlo (Ochotnický kroužek) uvedlo Ameriku Franze Kafky podle mého scénáře (poprvé od r. 1968 v ČSR) a krylo přitom režiséra vymyšleným jménem. Právě že dobře vím, že svoboda umění něco stojí.

Tam však, kde svobodu umění zaměníme s politickým vztekem, nesnášenlivostí a zlovůlí, tam likvidujeme, nikoli podporujeme svobodu umění, za kterou se domněle zasazujeme. Neklamme sami sebe. Svoboda vyjádření je omezena z jedné strany zákonem (pozitivním právem TZ §198-9), z druhé strany, a to je mnohem důležitější, sdílenou úctou k oněm hodnotám, které svobodu projevu samy umožňují. Svoboda hanobit křesťanství i jeho zaklatele Ježíše Krista stojí sama na úctě křesťanství k lidské svobodě (kterou mnohá jiná nábožeství vůbec neznají, a proto trestají odpadnutí smrtí. Když mnozí učedníci Ježíše po jeho kázání opustili, řekl ke dvanácti apoštolům pouze: „Chcete i vy odejít?“ (Jan, 6,68) – plně respektuje lidskou svobodu). Opakuji, svoboda nesmí být zvůlí ani zlovůlí, umělecká tvorba se nesmí snížit na úroveň politicky účelového hanobení naboženství, které je historicky i demograficky naše, a díky němuž jsme kulturně vyrostli, ať již je prakticky vyznáváme nebo odmítáme.

3. námitka: Chcete říci, že divadelní umělci nemají právo křesťanství kritizovat? Co Lessing? Co Diderot? Co Ibsen? Co Brecht? Proč by křesťaství, třebaže je součástí naší kultury, mělo být výjimečné a nedotknutelné?

Odpověď: Je možno je umělecky kritizovat, samozřejmě, pokud jde o vskutku umělecký výraz, ne o negativní reklamou vyhoněnou a samoúčelnou provokaci dotovaného pana režiséra Frljiće, který si dělá reklamu i tím, že dostává každodenní výhrůžky, ale který se nechá platit z veřejných peněz státu, v němž 91% daňových poplatníků tvoří křesťané a odvděčuje se jim za to urážkami Ježíše Krista.

Zamyslete se, prosím, zda tomu není přesně naopak, zda křesťanství není dnes v Evropě nejen přípustným, ale i žádaným objektem nenávisti, ponižování a výsměchu. Vůči Ježíši Kristu je dovoleno, co vzhledem k jiným představitelům monotheistických náboženství dovoleno není. Skandální vyobrazení a urážlivá filmová zpodobení, skeče, grotesky a jízlivosti. A to v době, kdy jsou bohužel právě křesťané zdaleka nejpronásledovanější světovou komunitou. Právě tento nepoměr ukazuje pokrytectví dnešní západní kultury. Je uctivě ohleduplná vůči všemu a všem – jen NE vůči křesťaství, kterému za tolik vděčí a o něž právě přichází… A to vše křesťané trpělivě snáší a prostřednictvím daní i platí.

Prosím Vás, vážený pane řediteli, i vás, vážení členové dramaturgické rady, o laskavé zvážení výšeuvedených důvodů. Také Vás, pane primátore i pane náměstku. Mnoho lidí cítí bolest, smutek, bezmoc a hořkost, že jste tomuto představení dali volný průchod.

V Brně 5. dubna 2018

Prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D.

Autor je profesorem dramatických umění Janáčkovy akademie múzických umění, docent oboru filosofie Masarykovy univerzity, vedoucí Semináře estetiky FF MU a doktor estetiky Univerzity Karlovy, dříve režisér, herec, hudebník, zakladatel divadla, aktér Listopadu 1989 na Filozofické fakultě v Brně. Zveřejněno se souhlasem autora. Citace v Návrhu hlediska Umělecké rady DIFA JAMU je z nedokončeného románu Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna. Název textu redakční.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.