Říše lži, část IV.

Podrobnosti

Zveřejněno 22. 8. 2014 23:22

Napsal J. R. Nyquist

Vytěžení dialektiky pravice a levice

Jednotlivci označovaní primárně jako pozůstatky I. třídy (kombinace) jsou Machiavelliho „liškami“. Živí se svou bystrostí; opírají se o lež, podvod a mazanost. Nemají pevnou vazbu k rodině, církvi, národu ani tradicím (ačkoli mohou zneužívat vazeb, které v tomto smyslu mají jiní). Žijí v přítomnosti, na budoucnost příliš nemyslí a vždy jsou připraveni na změnu, na něco nového i na dobrodružství. V ekonomických záležitostech mají sklon ke spekulaci, reklamě, inovaci. Zpravidla nemají zkušenosti s používáním síly. Jsou vynalézaví a dovedou využít každé šance.
James Burnham, The Machiavellians (Machiavellisté), str. 237-8

Bůh je mrtev, až žije bůh!

V částech I-III jsme viděli, jak Říše lži postupuje na všech frontách, u nás doma i v zahraničí. Srdcem „velké lži“ moderny, podle níž je Bůh mrtev a v níž základ nestvůrného nového náboženství maskovaného jako „věda“ tvoří ničím neomezená politická moc, je ovšem „socialismus velké vlády“. Zmíněné nové náboženství se vzmáhá na všech stranách. Jeho přívrženci ovládají média, vzdělávání a výchovu, vládu i umění. Toto náboženství ostře kritizuje všechny, kteří odmítají svědomí společnosti a raději upřednostňují „pochmurnou vědu“ ekonomických zákonitostí, nebo kteří se drží Boha a vlasti.
Nové náboženství proklíná pojmy jako národní stát, tradiční lidové způsoby a postupy, tržní ekonomiku a svobodu, k níž tyto konstitutivní struktury směřují. Na místo starého Boha stavějí stoupenci tohoto náboženství do popředí řadu kandidátů a mezi nimi především 1) lid; 2) proletariát; 3) jiné lidi než bělochy; 4) ženy; 5) planetu; a 6) homosexuály. Všechny tyto falešné bohy líčí jako ukřižované oběti podlé kapitalistické nadvlády mužů a projevují jim úctu a soucit jakožto hrdinským obětem, jejichž těžký úděl ospravedlňuje Velkou revoluci.
Socialista podle tvrzení těchto lidí pláče tak, jako plakal Ježíš. Stejně tak však ze sebe dokáže vymačkat slzy i krokodýl s řadami ostrých zubů; jenže jsou to pořád slzy krokodýlí, jejichž cílem není nic jiného, než přivábit další oběti. Socialistický krokodýl slibuje prosperitu a že lev bude ležet vedle jehňátka, avšak jeho politika vyznívá nakonec v pravý opak. A beránka samozřejmě sežere krokodýl.

Nebe na zemi

Byl to Eric Voegelin, kdo jednou přirovnal naše nové politické náboženství ke gnosticismu jakožto „typu myšlení, které o sobě prohlašuje, že naprosto mistrovsky poznává realitu, s tím, že toto jeho poznání nepodléhá žádné kritice“. Nejprve se objeví politická spekulace (revolučního typu). Tuto spekulaci pak její tvůrci promění v akci a politiku – s cílem přinést nebe na zem. Tuto činnost gnostikové podle Voegelina doprovázejí zavrhováním tradičního náboženství a Božího království, což nahrazují politickým královstvím pozemským. Ve snaze vybudovat takové království se ti ubozí blázni pokoušejí nastolit nebe na zemi (přesněji: imanentizovat eschaton – pozn. překl.).
„Všechna gnostická hnutí jsou zapojena do projektu odstranění konstituce bytí, které začíná u Boha, bytí transcendentního; nahrazují ji řádem bytí imanentně náležejícího světu, jehož zdokonalování patří do oblasti lidské činnosti. Tato činnost má ze světa, považovaného za nedostatečný, učinit svět nový, který bude vyhovovat lidským potřebám.“
Jenomže, jak říká Voegelin, existující svět „je stále tím, který nám byl dán, a změnit jeho strukturu není v lidských silách“. Vousáč se tudíž nemůže proměnit v ženu a stvoření patřící do určitého kmene nemůže tuto příslušnost vymazat ve prospěch světoobčanství. Rovněž blázen není totéž co mudřec. Ať budete prosazovat sebeliberálnější či sebesocialističtější principy, struktura světa je jednou dána a vaše „ideje“ nemohou změnit to, co je. Voegelin dále napsal:
„Chce-li kterýkoli gnostický intelektuál vyvolat představu, že [změna] je možná, musí nejprve zkonstruovat takový obraz světa, na němž budou vymazány všechny rysy konstituce bytí, keré by mohly vzbudit podezření, že program změny je beznadějný a bláznovský.“

Hloupost, souputník lži

Jinak řečeno, vytváří lži založené na jiných lžích. Takto se buduje Říše lži, zvěstovaná z kazatelen nového, lživého náboženství. Podle Voegelina tudíž „můžeme hovořit o duchovním stavu myslitele, jenž ve své vzpouře proti takovému světu, jaký stvořil Bůh, svévolně opouští realitu a nahrazuje ji fantazírováním o novém světě“. Aby toho dosáhl, potřebuje takový podvodník spoustu důvěřivých, naivních obětí, které ho budou následovat. Je tudíž Říše lži současně Carstvím hlouposti (nebo bychom je též mohli nazvat konfederací naivních obětí). Ostřejší pohled na celou věc vám nabídne přednáška Roberta Musila (rakouský romanopisec, dramatik a esejista, pozn. red.) z roku 1937, nazvaná „O hlouposti“. Podle ní nechtějí lidé vypadat příliš chytře, protože to je příznakem hlouposti. Průměrný člověk nepochybně věří ve svou chytrost, ale skrývá ji, zatímco někdo, kdo hraje určitou veřejnou roli (třeba váš oblíbený politik)) „o sobě prohlašuje či prohlásil, že je mimořádně chytrý, inspirovaný, důstojný, laskavý, vyvolený Bohem a předurčený, aby tvořil dějiny“. Takto si ten nejšílenější, nejkrutější, ano nejidiotštější megaloman dokáže osobovat moudrost, ctnost, odvahu, vznešenost atd. A protože davy nerady prozrazují svou skutečnou inteligenci, nezbývá jim než takového megalomana následovat.
Podívejte se, jaký muž (či žena) dnes řídí vaši zemi a potom se zamyslete nad lidmi, kteří pro něj hlasovali a kteří ho uctívají, ať dělá cokoli. Skutečně se ke kormidlu dostává nové náboženství – Říše lži, Carství podvodu, Impérium ochotných naivek. Od nás se očekává, že uvěříme, že by bývalo bylo správné, aby Indiáni zatlačili Evropany do moře. Že začneme věřit, že Kalifornie – zcela vážně – patří k Mexiku. Že přestaneme jezdit autem, protože auto vyvolává tání ledovců v kanadské Britské Kolumbii a připravuje tak lední medvědy o přirozné prostředí. Nebude už záležet na tom, kdo jsme byli a kdo jsme. Sami musíme přestat existovat. Taková je současná moudrost. Takto se snažíme nastolit nebe na zemi a urychlujeme příchod lisu trestajícího hněvu Boha všemohoucího (Zjevení 19,15 – pozn. překl.), zatímco hloupě věříme, že jsme zvěstovateli Nového Jeruzaléma.

Komunismus je jen slovo

Můžete ovšem pořád dokola omílat ten nesmysl, že komunismus je mrtev. Nebo že nacismus je mrtev. I když vám socialismus (národní či mezinárodní) třeba připadá mrtvý, stejně vás dostihne. Od démonického Karla Marxe a paranoidního Stalina jsme my moderní lidé poklesli k zhoubnému Obamovi a licoměrnému Putinovi (nemluvě o katastrofálních vůdcích Německa, Francie, Itálie, Británie atd.). Co začalo za Marxe jako odvážný revoluční manifest, plazí se a táhne nyní proti nám jako úskok pod záštitou falešné reklamy. Protože stará demagogie je mrtva, potřebují si nyní socialisté vypomáhat lží, aby utajili své skutečné cíle. Nový socialistický „hrdina“ se ztotožňuje právě s těmi věcmi a názory, které má v úmyslu zničit; například Obama předstírá, že brání kapitalismus a Ameriku, zatímco Putin se staví, jako by bránil pravoslavné křesťanství a Rusko. Rozkladná moc podvodů, jichž se dopouštějí jeden tak, druhý zase onak, tkví nyní v dialektice manipulace s levicí i pravicí. To je totiž ona syntéza, k níž směřuje jejich teze a antiteze: naprostý nihilismus, úplné zglajchšaltování a pohrdání lidskostí. (Můžeme říci s Červenou Karkulkou: „Babičko, ty máš ale velké zuby!“ A má je pěkně dialekticky ve dvou řadách, aby mohly kousat.)
Nic neukazuje srdce a duši dnešní vlčí avantgardy lépe, než Obamova žvýkačka při výročních oslavách vylodění v Normandii 6. června 2014. V Putinově případě vám jako obraz může posloužit kterýkoli záběr z násilí na východní Ukrajině. Oba muži se prezentují jako nesocialisté či nekomunisté. Obamovy komunistické a socialistické lži více než dostatečně předvedl Trevor Loudon. Důstojník KGB v Kremlu nepotřebuje k prověření svého socialistického smýšlení nic jiného než svou vlastní odpověď, kterou dal před několika lety kubánskému novináři na otázku, zda je komunista: „Klidně mi říkejte třeba hrnec,“ řekl tehdy, „ale nezkoušejte mě dohřát.“ Popírání jakéhokoli vztahu ke komunismu patří nyní do arzenálu komunistické moci.

Kremelská pravice

Server Enter Stage Right je v Evropě tribunou obrození nacionalismu. Nemůžeme jej nazývat „konzervativním“ v ekonomickém ani striktně kulturním smyslu. V současnosti se obáváme, že by mohl být „konzervativní“ ve smyslu národního socialismu, což by znamenalo popření jakéhokoli konzervativismu vůbec. Kdysi dávno ukazovala střelka politického kompasu levice k Moskvě. Dnes tam ukazuje rovněž politický kompas evropské pravice. Německý badatel Torsten Mann, autor knihy Weltoktober, mi nedávno psal o politickém posunu probíhajícím v Evropě. Svůj výklad zahájil dlouhým citátem ze slov československého komunistického defektora Jana Šejny:
„Evropa byla základní oblastí, v níž měl být omezen vliv USA na svobodný svět, Rusové měli v plánu zneužít nacionalistických, měšťáckých předsudků předních evropských zemí a vnutit jim přesvědčení, že Evropa musí usilovat o své osamostatnění, o nezávislost na USA. Taková nálada se měla stát pozadím jakékoli diskuse o evropské politické unii, předjaté v Římských smlouvách. První obětí nového nacionalismu se mělo stát společenství NATO. K oddělení od vojenských sil USA mělo dojít postupně, pomocí samostatných smluv s Německem a Velkou Británií, Rusové však očekávali, že nakonec Spojené státy vyklidí scénu úplně. Podle předpovědi Rusů mělo mít toto oddělení na USA hluboce rušivý účinek a značně podnítit růst nacionalismu.” (We Will Bury You /Pohřbíme vás/, str.154.)
Pak pokračoval tím, že uvedl Šejnovo sdělení do kontextu perspektivy:
„Toto Šejna napsal v roce 1982. Podkladem jeho konstatování je ovšem strategický plán, který znal v roce 1968. Pro mne je tento citát dokladem, že existuje dílčí strategie stará několik desetiletí, jejíž pomocí – s využitím příslušníků pravice – hodlali Rusové získat nadvládu nad Evropou. Pravděpodobně si uvědomovali, že nebudou schopni přesvědčit evropské národy o potřebě zrušit atlantickou alianci s pouhou pomocí levičáků. Jak jsem ti nedávno řekl, jsem přesvědčen, že EU byla od počátku projektem sovětským; je realizací Gorbačovova ‚společného evropského domova‘, čehož hlavním svědkem je Vitalij Ivanovič Čurkin (sovětský a ruský diplomat, úřadující stálý zástupce Ruské federace při Organizaci spojených národů – pozn. překl.). Koresponduje to i se skutečností, že dnešní EU je levicová do morku kostí. Šejna však napsal i to, že si Sověti nejsou jisti, kterým směrem se masy obrátí, pokud se USA dostanou do krize. [Konstantin] Katušev (člen ruské strany při moskevském jednání s internovanými představiteli ČSSR v Moskvě v srpnu 1968, – pozn. překl.) řekl, že by společnost mohla též ‚udělat násilný obrat doprava‘. To platí myslím i pro Evropu. Nevím-li, kterým směrem se nakonec společnost vydá, je snaha o přípravu dvou přístupů naprosto logická, tedy přípravu nejen levicových kádrů ale i těch pravicových a dialektické využití obou. Politickou ofenzivu ať zahájí levice, pak ať počká na obrannou reakci konzervativních evropských občanů, kteří jsou znechuceni socialistickým vměšováním do jejich společnosti – a pak, než se vytvoří nějaká skutečná, autentická opozice, jim navrhněte řízenou politickou pravicovou alternativu, která slibuje řešení problémů vyvolaných levicovou politikou, jako je úpadek mravnosti, přistěhovalectví, ztráta národní svrchovanosti, ekonomické zhroucení atd. Jakmile bude veřejnost hluboce znechucena, nastoupí řízená pravicová opozice, získá si oblibu a strhne na sebe moc. Pravicová opozice se začne zabývat problémy a některé z nich vyřeší (nebo třeba je naopak zvýší, např. etnická napětí), přičemž se obklopí kouřovou clonou popularity, která jí umožní skrývat tajnou a stále se ještě vyvíjející agendu. Konečným cílem by mělo být zrušení transatlantické aliance a nové sblížení západní Evropy s Ruskem. Komunisté vždy pracují dialekticky.
Je nesporným faktem, že Evropa trpí mnoha problémy a zdá se mi, že naše současná elita, jak ta ‚konzervativní‘, tak socialistická, se je ani nesnaží řešit. Například problém přistěhovalectví. Mimořádně vysokou míru muslimské zločinnosti v Německu média i politici úmyslně zatajují. Dále má ovšem Evropa obrovské finanční problémy, kterými se nikdo nezabývá tak, že by se to dalo poznat. Místo toho je, jak se zdá, někdo záměrně zvyšuje. Vytváří se umělá energetická závislost Německa na jiných státech. Závislí jsme zejména na ruských dodávkách plynu a proslýchá se, že jsme se dostali do závislosti na Rusku i pokud jde o jadernou energii. Rozsáhlé složky našeho průmyslu se už dávno přestěhovaly do východní Evropy a do rudé Číny, čímž se mnoho kvalifikovaných dělníků ocitlo na dlažbě. Po homosexuálních manželstvích, po ‚gender mainstreamingu‘ apod. dychtí v Německu jen velice malá zvrácená menšina, avšak naši politici, včetně ‚konzervativních‘, z toho dělají hlavní politickou záležitost. Lidé jsou tím stále více znechuceni; a právě v tomto okamžiku se do toho ozývá ruská propaganda a nabízí místo převládající ‚liberální západní dekadence‘ svou alternativu. Propaguje to Alexander Dugin a naši tzv. ‚pravičáci‘ a konzervativci mu sedají na lep. Srovnejme to s úspěchem Alexe Jonese v USA. Kdyby dnes existoval někdo jako Ronald Reagan, nemohl by Jones podvádět tolik lidí. Naši západní konzervativci jsou zkažení a to je živná půda pro Rusy ovládané pseudokonzervativce, kteří pracují ve smyslu skryté sovětské agendy. A proč jsou naši tradiční konzervativci zkažení? Roku 1968 Andrej Sacharov ve svém manifestu ‚Úvahy o Pokroku, Mírovém soužití a Intelektuální svobodě‘ napsal, že západní národy mají být převychovány, aby změnily svůj ‚psychologický postoj‘ k socialistickému způsobu uvažování. A přesně to se stalo. V Německu se to nazývá ‚boj proti pravičákům‘. V USA se to zavádí pod hlavičkou ‚politické korektnosti‘. Tento psychologicko-politický útok už před dvěma desetiletími zbavil skutečné konzervativní politiky podpory a vzniklou mezeru nyní zaplňují pseudokonzervativci řízení Rusy.
Ba co víc, současný předvoj evropské pravice by měl vypadat jako odpůrce základny pro obecný geopolitický rozvoj. Na Východě se utváří Putinova ‚Eurasijská unie‘, zatímco Rusko a Čína podepisují dohodu o energetice, která vylučuje používání amerických dolarů. Takže, jak se zdá, poplynou do rudé Číny a do Ruska zlaté rezervy Západu, neboť ekonomické ozdravění v Americe je zřejmě křehké. Kevin Freeman varuje, že očekávaný útok na americký dolar se zrychluje a že tedy možná budeme svědky dalšího finančního krachu jako v roce 2008. A to by mohl být ten pravý okamžik, kdy Rusko a Čína spolu s dalšími státy BRICS ohlásí zavedení nové rezervní měny kryté zlatem. Pokud k něčeemu takovému dojde a Rusko bude požadovat zlatem krytou měnu za ropu a plyn, nebude možno stavět se na odpor politickým pokusům orientovat EU východním směrem. Jinými slovy, Rusko se může uchýlit k jakémusi kolektivnímu vydírání a za dodávky energie vyžadovat politické ústupky. Podle mého soudu ‚pravičáci‘, kteří se právě nyní dostávají do popředí, jsou vhodnými kolaboranty pro ‚eurasijské‘ ambice Kremlu.“

Dekadence není náhoda

V rozboru Torstena Manna je tolik drahocenných prvků, že jsem jej s jeho souhlasem uvedl celý. Prosím, čtěte to, a pak se k tomu ještě vraťte. Dále – viz níže – Torsten konstatoval, že zkaženost západních lidí je to, co Rusové hledají především. Ještě jednou citoval Šejnu: „Hlavním strategickým záměrem fáze č. 3 ‚období dynamické sociální proměny‘, bylo podle slov sovětského vedení ‚zmařit naděje falešné demokracie‘ a vyvolat na Západě naprostou demoralizaci.“ (We Will Bury You str.107) K tomu dodal:
„Přesně to zakoušíme nyní: naprostou demoralizaci v našich západních společnostech, kterou jistě vyvolaly skryté komunistické struktury a jíž sovětští stratégové (např. Dugin) stále využívají pro další postup ve své strategii. Stále se snažím povzbuzovat své krajany ke čtení Šejnovy knihy. Je až zarážející, jak dějiny posledních tří desetiletí odpovídají sovětským strategickým plánům, které Šejna odhalil v roce 1982. Většinu mých krajanů to ale žel nezajímá a nejsou ochotni připustit, že za tím, co se děje, je určitá komunistická součinnost. Musím souhlasit s Vaším někdejším výrokem, že veřejnost je skutečně hloupá.“
Vraťme se nyní ještě jednou k problému hlouposti – k zmíněné konfederaci tupců, kteří především tvoří osazenstvo Říše lži. To vše podle mého soudu přispívá k tomu, abychom pochopili, že politický stratég uvyklý na využití hrubé sily ve skutečnosti nevěří v nic z toho, čím nás přesvědčuje. Jestliže v jednom roce mluví jako socialista, bude se možná napřesrok ohánět konservatismem. Takže mějme oči na stopkách. Musíme si všímat, co lidé dělají a nenechat se oklamat tím, čemu údajně „věří“. Změřit něčí víru nemůžete. Nemůžete ji ochutnat. Ani ji vyfotografovat. Pokud ale dovolíte zlému politikovi, aby vás obelstil, získá-li moc nad Evropou či Amerikou, pak bude pro objektivní měření k disposici spousta smrti a zpustošení.
Nikdy nesmíme zapomenout, že zavilá touha po moci, která je v pozadí všech těchto jevů, má svůj původ v touze předělat vesmír, tedy vyzvat Boha na souboj nebo stát se bohem. Jde tedy v jádru vždy o motivaci revoluční, i když třeba pod „konzervativní“ maskou.

Publikováno 16. června 2014, se souhlasem převzato z blogu autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.