Obsah

Rozpad Rakouska-Uherska a český politický marasmus

V závěrečné kapitole knihy Genese Československa zdůrazňuje její autor – českoamerický historik Josef Kalvoda, že posouzení, zda rozdělení Rakouska-Uherska schválené Spojenci dříve, než se skutečně odehrálo, bylo moudrým rozhodnutím, „není předmětem úvah této práce“. Zároveň však zmiňuje, že lze porozumět či dokonce přitakat těm, kdo litovali rozpadu rakousko-uherské říše a rozdrobení suverénní moci v Podunají, a že s poučeným pohledem zpět lze uvést důvody ve prospěch návrhu císaře Karla na federalizaci říše, který ovšem panovník předložil příliš pozdě.

Po 100 letech od vzniku československého státu, který – jak trefně konstatovala americká historička Mary Heimannová1 – selhal (dodejme k tomu, že selhali především jeho političtí vůdcové) a s ohledem na to, kam česká společnost za oněch 100 let dospěla, je vznesení Kalvodou zmíněné otázky nejen legitimní, ale i naléhavé. Ne snad kvůli modelování představy o obnovení habsburské monarchie, ale jako počátek procesu kulturní obrody té části české společnosti, která takovou potřebu pociťuje. Připomeňme, že v říjnu 1938 Československá republika po dvaceti letech od svého zrodu zanikla, v březnu 1939 se její české země staly obětí německé agrese a byly šest let okupovány totalitní nacistickou mocí, v únoru 1948 byla zfalšovaná napodobenina původní republiky (revolučně nastolená sovětofilskými autoritáři v dubnu a květnu 1945) uchvácena chapadly totalitního sovětského komunismu, jehož transformace v „postkomunismus“ po listopadu 1989 přinesla vedle různorodých kladů i záporů pozitivní rozdělení Československé socialistické republiky na dva svébytné, spřátelené a spolupracující státy.

Úvahy na dané téma zahájím citáty římskokatolicky orientovaného laického kulturně-politického myslitele, jednoho z nejlepších českých esejistů 20. století Ladislava Jehličky, jehož Křik Koruny svatováclavské (Praha 1987 [samizdatové vydání] a 2010) patří ke zlatému fondu českého křesťansko-konzervativního myšlení. Tento znalec historie staví své úvahy o českém státu (respektive politickém národě) na základní geopolitické tezi vycházející z názoru formulovaného Františkem Palackým v Listu do Frankfurtu z 11. dubna 1848: „Český národ může žít buď v souručenství středoevropských národů (to je za času Palackého v Rakousku), nebo pod německým nebo pod ruským panstvím. Čtvrté možnosti není. Za Rakouska jsme žili v možnosti první, za protektorátu poznali druhou, nyní [tj. v letech osmdesátých 20. století – pozn. J. Ch.] žijeme v třetí. ‚Masarykova‘ republika byla jen prchavá jepičí epizoda“. Rozbití Rakousko-Uherska hodnotí Jehlička jako „prvotní, základní a největší katastrofu 20. století“, bez níž by se patrně dějiny ubíraly jiným směrem, poukazuje na výhody monarchie a kritizuje rozšířené záporné názory na šlechtu způsobené podle jeho mínění hloupostí, závistí a mnohaletým pěstěným tréninkem. Dále píše, že „kdyby se včas myslelo na středoevropskou federaci, ať už s Habsburky, nebo bez Habsburků, byla tu nejlepší příležitost: poražené Rakousko, mladý císař [Karel I.] plný ochoty a dobré vůle, i když patrně politicky dosti nerozhodný, české země by se vzhledem k svému hospodářskému potenciálu a kulturní vyspělosti samozřejmě posunuly na první místo v tomto soustátí. Zbývají jen oči pro pláč“.

K existenci nového československého státu od října 1918 do září 1938 Jehlička „reakcionářsky“ podotýká, že „Masaryk s Benešem a pražští pseudopučisté utopili český [historický] stát v česko-slovensko-maďarsko-polsko-rusínsko-židovské břečce“, a dodává, že takzvaná Masarykova republika Masarykovou nikdy nebyla – „byla to republika Masaryk + zednáři + politické strany, respektive vůdci politických stran“. Vzhledem k vývoji v období 1918–2018 jistě není od věci připomenout také Jehličkovu řečnickou otázku: „Udělali jsme opravdu dobrý kauf, když jsme Schwarzenbergy, Lobkowicze, Clam-Martinice, Thurn-Taxise a jiné nahradili Masaryky, Beneši, Kramáři, Klofáči, Stříbrnými, Hodži, Berany, Zenkly, Šrámky?“ A aby toho nebylo málo, dodejme, že oproti propagandou šířené a legendou rozšířené floskuli, sugerující, že celý národ miloval Masaryka, píše Jehlička už v úvodní kapitole svého Křiku, jakožto dědic a mluvčí nikoli marginální části české římskokatolické intelektuální elity: „Masaryk nám byl protivný jako činže“. S těmito svérázně formulovanými, ale veskrze realistickými poznámkami souvisí otázka, oč se opírali (filosoficko-antropologicky a v politické filosofii) noví správci státu, a co z toho vzešlo…

Zastavme se ještě u Jehličkova pro mnohé jistě překvapivého a pro někoho nejspíše šokujícího hodnocení myšlení, politického významu a odkazu prvního československého prezidenta, ovšem nikoli z důvodu hájení Kalvodova kritického vědeckého pohledu na Masaryka v Genesi Československa, který žádnou obhajobu nepotřebuje. Na pravou míru je však třeba uvádět dodnes přetrvávající paradigmatické axiomy v české politice, politických dějinách, či humanitních vědách související jednak s „nekritizovatelným chimérickým Masarykem“ a jednak s přetrvávající neznalostí „kontroverzního skutečného Masaryka“. Při hodnocení Masarykova vlivu na českou kulturu a vývoje českého historického povědomí až do osmdesátých let 20. století řadí Jehlička prvního československého prezidenta do ideové linie (týkající se nejen prezentování českých dějin): Palacký – Masaryk – Jirásek – Nejedlý. Zároveň poukazuje na to, že když komunistický propagandista Zdeněk Nejedlý sepsal brožuru Komunisté – dědici velkých tradic českého národa (Praha 1946), měl pravdu do slova a do písmene, protože „komunisté jsou skutečně dědici jedněch určitých tradic českého národa“, a to ve smyslu uvedené linie, „tyto tradice můžeme pokládat za veliké, prostřední nebo docela malinkaté podle vlastního výběru a chuti, ale tradice to jsou a komunisté jsou jejich vlastními a skutečnými dědici“. Dodává však, že „když se katolická menšina proti tomuto dějinnému povědomí za první republiky energicky obracela, činila tak plným právem“, protože historické povědomí vzešlé z této tradice je objektivní lež.

V souvislosti s důsledky Masarykova politického působení Jehlička soudí: „Masaryk je Beneš, Beneš je Masaryk. A pak přichází ke slovu Nemesis, která má také do dějin co mluvit, a rozkotala všechny masarykovské konstrukce jako domeček z karet. Skutečným, pravým dědicem, pokračovatelem a dovršitelem Masarykovým není Edvard Beneš, nýbrž Klement Gottwald. A pro všechny Masarykovy sirotky u nás i v cizině by na Masarykově hrobě v Lánech měla být vztyčena deska: TUDY CESTA NEVEDE.“ Zde se Jehličkovy úvahy a vývody stýkají s Kalvodovými, jak je prezentoval ve své publicistice i korespondenci a jak je představil ve svém chicagském proslovu „Zápas o duchovní orientaci národa“ z října 1983, jehož přepis je zařazen do souboru příloh třetího vydání Genese Československa. Kalvoda se od Jehličky, s nímž se osobně neznal, ale pozorně pročetl jeho texty publikované v exilovém časopisu Svědectví v roce 1985, lišil v pohledu na Karla Kramáře – nebyl Kramářovým příznivcem, ale zastáncem, zatímco Jehlička považoval Kramáře s jeho liberalistickým nacionalismem a neoslavismem za „politicky slabomyslného“. Na rozdíl od Jehličky byl zase Kalvoda značně kritický k císaři Františku Josefovi I., kterého považoval za „skutečného hrobaře monarchie, který žil dlouho, a přesto nedokázal vyřešit národnostní problém Rakousko-Uherska a zavlekl zemi do války, jež se proměnila ve válku světovou“. Avšak plně souzněl s Jehličkou v geopolitickém náhledu na uspořádání střední Evropy – Genesi Československa uzavřel slovy: „Svou zeměpisnou polohou a historickou tradicí patří Češi a Slováci do střední Evropy a měli by z toho vytěžit co nejvíce. Češi a Slováci by měli spolupracovat s dalšími malými národy v oblasti a najít federální řešení jejich společného problému: přílišné slabosti na to, aby obstály mezi Německem a Ruskem.“

Vedle geopolitické otázky po vhodnosti či nevhodnosti rozbití rakousko-uherského státu je neméně důležitá a dlouhodobě neprozíravě opomíjená státoprávní otázka zachování, respektive zavržení českého království a s ním spojené tisícileté monarchistické tradice české státnosti spjaté s římskokatolickým křesťanstvím. Jde o tradici ukotvenou ve středověku, putující s českým národem až do počátku 20. století, která byla před 100 lety nahrazena moderní tradicí republikánskou založenou na nacionalisticky podbarveném pokrokářství, rovnostářství a antikatolicismu. Tradici první dnes českým občanům připomínají architektonické skvosty, sakrální více i méně honosné dominanty měst i vesnic – kam až oko dohlédne, ale také úchvatné české korunovační klenoty se zářivou korunou „otce vlasti“ krále Karla IV., nebo duchovní symbolika životního i „posmrtného“ příběhu „patrona vlasti“ knížete sv. Václava. Tradici republikánskou, na níž bylo s jistými mutacemi navázáno po 60 letech od zániku tzv. první republiky, dnes reprezentují politické strany vedené zpravidla stále nekompetentnějšími politiky prosazujícími stále (duchovně) bezobsažnější programy, jakož i značně rozšířené kulty československých nekomunistických prezidentů, které lze při realistickém hodnocení jejich politické mise označit za falešné proroky.2

Po obnovení monarchistické tradice Koruny české či Koruny svatováclavské volá dnes jediná česká politická strana – Koruna česká, což je strana mnohem marginálnější, než byla před první světovou válkou jediná strana volající po české státní samostatnosti – Česká strana státoprávně pokroková. Možnost ustavení českého státu po první světové válce jako konstituční monarchie přitom nebyla nereálná (přesněji řečeno, republika nebyla dlouho ve hře), jak by se mohlo zdát z dlouhodobého mlčení či mlžení nejrůznějších autorit ve věci tohoto tématu. Tato skutečnost je doložena i v knize Genese Československa – na počátku první světové války horlili oba Kalvodou identifikovaní hlavní představitelé protirakouského odboje Karel Kramář a Tomáš G. Masaryk pro monarchii, přičemž nejen Kramář, ale i Masaryk byl pro, aby Koruna svatováclavská spočinula na hlavě ruského cara. Monarchistickou tradici nikterak nezpochybňovaly během první světové války ani české politické strany, ani – jak o tom svědčí třeba dále zmíněná epizoda – vlivný politický vůdce Antonín Švehla, který se ovšem nepodbízel Rusům.

Na jaře 1917 požádal Švehla váženého českého akademika – historika Josefa Pekaře, aby vypracoval projev (memorandum či „adressu“), ve kterém by císaři Karlovi u příležitosti jeho předpokládané návštěvy Prahy prostřednictvím zástupců českých politických stran tlumočil žádosti a stížnosti českého národa. Podstatou textu formulovaného Pekařem v květnu 1917 po předchozích konzultacích a v souznění se Švehlou byla prosba, aby rakousko-uherský panovník federalizací říše naplnil historické české státní právo.3 Následující citace jistě může svým rozvláčným stylem a archaickým jazykem unavit nejednoho čtenáře, stejně jako v jiném vyvolat úlevu, že už v době Rakousko-Uherska („v centralistických poutech“) nežije, je však přetištěna pro svoji několikanásobnou didaktickou hodnotu. Ukazuje situaci české domácí politiky (Švehla byl jejím lídrem) v polovině předposledního válečného roku, ale také nepředstíraný respekt k autoritě panovníka i noblesu při přednesení oprávněného požadavku (Pekařem formulovaný projev odpovídal dlouhodobým snahám české politiky i jeho vlastnímu národoveckému státoprávnímu přesvědčení).

V závěrečné části Pekařova návrhu stálo: „Nejmilovanější císaři a pane! Český národ, jenž je historickým zakladatelem a budovatelem českého státu, je si vědom toho, že svobodným rozhodnutím vložil stát tento v ruce domu Rakouského, že tím především položil základy k moci říše habsburské a že přispěl před jinými k veliké dějinné roli a slávě nejjasnější dynastie. […] Dnes ve významné chvíli, kdy poprvé ve svém středu vítáme nového milovaného krále svého, kdy poprvé dopřáno jest nám státi knížeti svému tváří v tvář a tlumočiti mu city srdce svého, dnes dovolávajíce se státního práva svého, státního práva koruny české, uznaného rozličně i po vydání obou posledních centralistických ústav rakouských projevy Vašeho nejjasnějšího předchůdce a praujce, císaře a krále Františka Josefa, pozvedáme před trůnem Vašeho Veličenstva hlasu svého, prosíce, aby Vaše Veličenstvo ráčilo dáti průchodu požadavku práva, aby vrátilo sněmům zemí koruny české v úpravě době přiměřené kompetenci zákonodárnou, samostatnosti koruny české odpovídající, aby správu českých zemí korunních vyprostilo z centralistických pout rakouských a korunováním na království české připojilo se k slavnostní garancii, která státnímu právu české koruny náleží po příkladu jasných předků Vašich i po znění základního zákona staré naší ústavy.“

Návrh projevu končil: „Pronášíme prosbu svou tím naléhavěji, […] čím pevněji jsme přesvědčeni, že uznání a reaktivování státní samostatnosti české je nejvhodnějším prostředkem plodné positivní politiky, vedoucí říši a národy její na cestu spásy. Jsme přesvědčeni zajisté jako naši předkové, že jedině touto cestou lze smířiti měrou co nejrozsáhlejší požadavky našich německých krajanů v zemích českých po národní svéprávnosti a potřebami české národní politiky a rozřešiti tak jednu z nejsvízelnějších otázek vnitrorakouských. Jsme přesvědčeni, že touto cestou v rámci nové federativní ústavy říšské lze podobným způsobem pomoci ku právu všem utištěným a nedotknouti se svobody žádného. Jsme zajisté  jako naši předkové dbáti plnou měrou nejen práv a svobod svých, ale i potřeb celku říšského, jsme odhodláni obětovati ze samostatnosti své vše, čeho monarchie potřebuje, aby sloužiti mohla zdárně svým úkolům na venek i nabýti potřebné pevnosti uvnitř. Vyložili jsme Vašemu Veličenstvu s povinnou úctou i otevřeností mínění své o potřebách situace a položili jsme se synovskou důvěrou v ruce Vaše prosby a naděje našeho národa. […] Prosíme Boha, aby tato léta zkoušky, jež přinesla nám tak bohatou žeň slz a bolesti, vystřídati ráčil v brzku časem pokoje, léty doufání a radosti, radosti z rozkvětu říše, ze slávy dynastie a ze štěstí jejích osvobozených národů. Bůh žehnej a opatruj Vaše Veličenstvo!“

K federalizaci habsburské monarchie nakonec nedošlo a idea českého království byla opuštěna. České historické státní právo bylo využito při diplomatickém hájení hranic nové republiky a sloučeno se slovenským právem sebeurčovacím do neudržitelné ideologie „čechoslovakismu“ a její státoprávní ústavní republikánské formy. S tradicí českého království byla po vzniku Česko-Slovenska nejen opuštěna, ale v českých zemích i silně atakována náboženská tradice římskokatolická – která, ač to dnes může znít jakkoli utopicky, měla potenciál: pod symbolikou svatováclavskou smířit Čechy s českými Němci, pod symbolikou cyrilometodějskou sjednotit Čechy a Slováky, pod symbolikou svatovojtěšskou sbližovat Čechy a Poláky. Nestalo se. Nová republika se světu – žel – „představila“ jinou symbolikou, zničením vzácné umělecké a sakrální památky ze 17. století – barokního mariánského sloupu se sochou Panny Marie Neposkvrněné na Staroměstském náměstí v centru Prahy. Tento čin spáchaný pražskou lůzou byl faktickým vyvrcholením agitace protikatolicky zaměřených skupin a jednotlivců sílící zvláště v Čechách od přelomu 19. a 20. století (v návaznosti na politicko-ideologické proudy liberalismu, nacionalismu, socialismu nebo v součinnosti s agitací hnutí Volná myšlenka a Pryč od Říma).

Mezi těmi, kdo se proticírkevního, respektive protikatolického boje už před válkou aktivně účastnili, byl i tehdejší profesor filosofie a pokrokářský „buditel“ T. G. Masaryk. V přepisu Kalvodova proslovu (z roku 1983) zařazeného do Příloh lze dohledat Masarykovy výroky z veřejných přednášek vydaných tiskem v roce 1907 a ve druhém vydání jako Americké přednášky v roce 1929. Masaryk zde nabádá: „Musíme odcírkevnit celý svůj život. Myslím tím, že musíme odloučit od církve úplně nejen vědu, filosofii a umění [...] ale musíme odloučit od církve celou politiku a především mravnost a samo náboženství. Náboženství musí být odloučeno od církve, a jsem si jist, ode všech církví. Musíme přemoci katolicismus vnitřně, ne vnějšně. Nehájím tedy jen formální odluky od církve. Znám lidi, kteří formálně vystoupili z církve, ale zůstali katolíky ve svém srdci. Musíme přemoci katolicismus ve svých srdcích.“ (Americké přednášky, Praha 1929, s. 130-131.) Masaryk litoval, že český protestantismus neměl odvahu, „aby vyzval národ k boji proti Římu ve jménu naší české reformace, ve jménu Husa, Chelčického, Komenského“ (s. 131), a zároveň psal: „A raduji se vzrůstu socialismu, protože masy našich národů v Rakousku musí volit mezi katolicismem a socialismem.“ Dále Masaryk vyzýval k vytvoření „nového náboženství“, které by překonalo „všechny církevnické formy náboženství“, a svoji představu o něm formuloval: „Toto náboženství nemůže být nic jiného než náboženství nezjevené, ale my hledáme Boha nezjeveného, to je náboženský cíl, pro který pracujeme“ (s. 133).

V tomto kontextu je pozoruhodné, že čeští krajané ve Spojených státech amerických sdružení v Národním svazu českých katolíků, kteří museli znát Masarykovy názory (publikované v prvním vydání jako Přednášky profesora T. G. Masaryka v roce 1907 v Chicagu), podepsali v roce 1917 dohodu, v níž mimo jiné stálo: „Podřizujeme se politickému a národnímu vedení Československé Národní Rady v Paříži [v čele s Masarykem] a zavazujeme se mravně i finančně ji podporovati“ (viz Přílohy). Přeneseme-li se o sto let v čase, můžeme poukázat na jinou pozoruhodnost dokládající pro změnu tvářnost dnešní doby – její ideový chaos a všeobecné zmatení pojmů. Někteří představitelé českého římskokatolického kléru totiž dnes adorují antikatolíka Tomáše G. Masaryka, nebo dokonce jeho politického následovníka svobodného zednáře Edvarda Beneše. Důvody si lze jen domýšlet, případně glosovat, že tam, kde by patrně měli po vzoru Ježíšově křesťanští kněží použít „důtky“, neprozřetelně a ke škodě vlastní i svého stádce nastavují druhou tvář. Není přitom zřejmé, nakolik jim jejich historické povědomí a znalost politických dějin umožňuje nahlédnout vnitřní rozpornost mezi hlásáním katolické etiky a současným velebením činnosti prvních dvou československých prezidentů.

A pak je zde k dispozici ještě jedno pozapomenuté svědectví o počátku nové republiky, které se poněkud odlišuje od historiky tradovaných zpráv o všeobecném českém nadšení, svědectví, které reprezentuje hlas „jisté“ části národa. Připomíná zbožnost a statečnost jedné české ženy – na místě svrženého mariánského sloupu se druhý den (4. listopadu 1918) objevil věnec s nápisem: „Plným jménem protestuji. Zdenka Braunerová“.

O tom, jak největší česká malířka prožívala vznik republiky, svědčí citace z jejího dopisu sestře Anně z 30. listopadu 1918: „Dva dny trvala zrovna má radost, když najednou slyším, že lůza porazila sloup mariánský na Rynku. Z nevědomosti a nevzdělanosti, neboť tento sloup nebyl potupou naší, jak se potom dodávalo. Nevzdělaní žurnalisté balamutili lid, jakoby socha mariánská byla postavena na potupu naší povahy. Zatím pocházela z doby, kdy Švédové Prahu obléhali, ale nedobyli, a na tuto památku ji dal [císař] Ferdinand postavit. […] Já cítím nejen jako katolička, ale jako umělkyně a nadšená ctitelka krásy a poezie. Babičky plakaly a žalovaly si, a všady byl slyšet nářek. Jen socani si libovali a jásali, že jsou ‚osvícení‘ a jak se pomstili. A ti, kteří cítí bolest a hanbu, musí mlčet ze strachu, aby z toho nepovstala revoluce. Když jsem pak přišla na rynek a viděla tu zpustlou rozbitou sochu, sevřelo se mi srdce hanbou! Takhle dovedou Čechové oslavovat svou samostatnost? Místo aby padli na kolena a děkovali Bohu za ten dar, zapomínají ve svém sobectví na tisíce bratří, kterým tato socha byla posvátným místem útěchy. V létě večer, ty mariánské písně, a ty klečící lidi tam kolem sochy, to vše zničeno na věky…“ (Zdenka Braunerová: Přátelství a lásky, Praha 1996, s. 38).

Braunerová v citovaném dopise dále prorocky píše: „Od onoho dne jsem se proměnila i já, a nevěřím již, že národ náš je zralý na samostatnost. Snad po čase, až znovu budeme svou vinou trpět a zkoušet, napravíme se, ale takto se nejedná ve chvílích radosti a svátku. Je v tom cosi porušeného a zvrhlého, co zdravý národ nedělá. Proč se mstít, když cítíme radost, že? V radosti každý spíše odpouští a pamatuje na radost druhého… Všechno ukazuje, že zde nastanou velké radikální změny a že tradice a krásné zvyky budou se lidu brát, aniž by se mu za to dalo lepší. – Tak pohlížím na budoucnost naší dosti skepticky, neboť jsem konservativní, jako musí být každý, kdo prošel životem a světem, a kdo cítí, jak módní hesla se rovnají předsudkům, které čas odvane, a jen to věčné, ideál, žije v nesmrtelnosti.“ Autorka těchto slov se nemýlila, velké radikální změny nastaly už po dvaceti letech, ušlechtilé tradice a zvyky byly lidu na padesát let odebrány, avšak ani prožité utrpení nevedlo k nápravě.

Česká společnost po 100 letech od opuštění Rakouska-Uherska netvoří kulturní národ, je rozdělena na soupeřící „neopohanské“ kmeny a vrací se tam, odkud vzešla, než byla povznesena anticko-křesťanskou (latinskou) civilizací, jejím duchovním étosem a kulturou. Ztotožňuji se s těmi, kdo považují odklon od římskokatolické náboženské tradice utvářející tisíciletou českou kulturu za hlavní příčinu kulturního úpadku a politického pádu českého národa, respektive české společnosti. Takovýto náhled ovšem nesmí opomíjet problematické jevy spojené s touto tradicí a chyby římskokatolické církve, právě proto, že tato tradice a instituce aspirovala na pozici zprostředkovatele duchovního poselství i činitele aktivně participujícího na utváření duchovní i hmotné společenské kultury. Pokud jde o český odklon od katolictví a jeho příčiny, prezentuji dále názor již výše představeného esejisty a znalce českých dějin Ladislava Jehličky, který v tomto smyslu považoval za klíčové období 19. století, během něhož byla dle jeho výkladu zlomena (katolická) páteř českého národa.

Ve svém Křiku Koruny svatováclavské Jehlička usuzuje: „Od Josefinismu [císař Josef II. panoval v období 1780-1790] prodělává katolictví u nás trvalý ústup. Tento sestup a pád je možno postihnout a popsat, obtížněji už vysvětlit, vyložit všechny jeho příčiny. Těžko je chápat, jak národ, kdysi katolický, v letech 1918-1938 ještě ve většině katolický tak snadno a rychle ztratil svůj katolický charakter po roce 1948 [počty římských katolíků v českých zemích: 1911/94,8 %, 1920/82 %, 1930/78,5 %, 1950/76,4 %, 1991/39 %, 2011/10,3 % – pozn. J. Ch.]. Začalo to samozřejmě už Josefinismem.4 V takzvaném národním obrození, tj. vlastně v nástupu novodobého národního vědomí a nacionalismu, byli hlavně katoličtí kněží, především v terénu, hlavními nositeli tohoto proudu. Postupem času se z nich stali spíše dobří hospodáři, pečující o svá políčka, zahrady a včelstva a družně nažívající se svými spoluobčany. Pěl básník: ‚Církev a vlast v mých něžně milují se ňadrech. Každá z nich půl, každá má srdce mé celé.‘ Takže ve skutečnosti každá z nich měla toho srdce jen půl, a církev rozhodně tu menší polovičku. Pěl básník: ‚Váš je Hus i Nepomuk i Cyril.‘ To přesně vystihuje, tato melanž, situaci katolictví u nás.“ (Křik Koruny svatováclavské, s. 19)

A dále: „Šlo to od tatína nevinných staročechů (ale už tam byla spíše genetická zbabělost) přes mladočechy (František Josef nad nimi kroutil hlavou: je to prý ‚prazvláštní společnost‘), přes realisty (‚Ti realisté včecko u nás otrávili‘, povzdechl si kdosi, snad Viktor Dyk), rukopisný boj, který chtěli mít Gebauer s Gollem záležitostí vědy, ale Masaryk z toho udělal věc ulice (paradoxní připomínka: stejná šaškárna, jako rukopisný boj byla později tzv. insigniáda z roku 1934), až k ‚pokroku do zblbnutí‘ (Viktor Dyk) a ztrátě náboženského citu. Tento vývoj byl dovršen roku 1918 zradou na pravém a skutečném poslání českého národa, tj. vytvářet střední Evropu, zradou na Rakousku a Habsburcích. […] TGM, jak sám mnohokrát prohlašuje, byl především praktický politik, ale pro svou politickou praxi a ke své politické praxi vždy potřeboval, alespoň pro svou osobu, také teorii, která by této praxi dodávala jakýsi nadčasový rozměr: tuto teorii buďto přejal a rozšířil (smysl českých dějin), nebo si ji vydumal sám (světová válka jako světová revoluce s vítězstvím demokracie nad teokracií). Ve svých důsledcích byla tato teorie horší než praxe“ (s. 152).

O českých katolících: „V posledním desetiletí Rakouska si katolíci hověli v náručí habsburské monarchie jako pilní a poslušní (‚treu und bieder‘) občané, současně však už také rostl, mohutněl a bouřil čím dál tím víc protikatolický boj, nesený zejména mladočechy, Masarykovými realisty v čele s Masarykem samým (nezapomeňme ovšem na Herbena a na Machara) a sociálními demokraty. […] Tento boj pak vyvrcholil po roce 1918 – Po Vídni Řím! Řím musí být souzen a odsouzen! Tábor je náš program! Kříže ze škol, protikatolická kampaň na Slovensku atd. […] Musíme ovšem říci, že také katolictví u nás v posledních desetiletí Rakouska a v letech 1918–1938 bylo (alespoň to oficiální) v hlubokém kulturním úpadku. To jsme ostatně už řekli. Nutno jen zdůraznit, že jednou z hlavních příčin tohoto úpadku byl katolický kněz. [V této souvislosti Jehlička poukazuje na knihu Josefa Doležala Český kněz, Praha 1930 – pozn. J. Ch.] Jak po takzvaném převratu v roce 1918, tak v lidové straně i s jejími důsledky po roce 1945 a 1948. Josef Plojhar je legitimní duchovní dítě Šrámkovo. Také v tom je poučení pro budoucnost“ (s. 19 a 21).

Je takřka jisté, že Rakousko-Uhersko či habsburská monarchie v podobě z počátku 20. století nebudou už nikdy obnoveny (nejspíše to platí i o Česko-Slovensku), jako i to, že česká společnost se znovu nestane společností konfesně římskokatolickou (viz oněch – byť zčásti jistě formálních – 95 % z roku 1910). Není však vyloučeno, že český politický národ, nebo jeho podstatná část opustí dnešní západní „kulturu“ založenou na darwinistickém ekonomickém liberalismu (a současně na konglomerátu antropocentristického humanismu, konzumeristického materialismu a nihilistického postmodernismu) a začne čerpat z duchovně ukotvené univerzalistické filosofické antropologie a ze zásad staré dobré římskokatolické, respektive křesťanské etiky. Výše připomenuté geopolitické ohrožení Berlínem a Moskvou a probíhající ataky africko-asijské islamistické migrace a čínské neokomunistické expanze, se také mohou stát geopolitickým stimulem pro semknutí středoevropského triumvirátu Polsko – Česko – Slovensko, který by mohl být doplněn ještě Maďarskem a Rakouskem, ale i dalšími státy. Anebo také ne, žijeme v době voleb.

Autor je historik.

 

Poznámky:

1 Viz název její monografie o Československu – HEIMANN, Mary: Czechoslovakia, The State That Failed. Yale University Press, New Haven 2011 (Československo, stát, který selhal – v českém překladu by měla kniha vyjít v roce 2019).

2 Tímto příměrem neříkám, že se za první československé republiky nebo později „nic nepostavilo“, nechci znevažovat estetické cítění milců architektonického funkcionalismu, ani popírat statistickou bilanci socialistického realismu. Rovněž netvrdím, že všichni čeští politikové po roce 1918 byli a jsou desperáti, zatímco mezi středověkými českými panovníky a novověkými politiky ve středověku a v době habsburské monarchie byli až na pár výjimek andělé.

3 Návštěva císaře Karla I. v Praze se neuskutečnila, Pekařovo memorandum, respektive „adressa císaři Karlovi“ vypracovaná na žádost Švehly zůstala jen návrhem. Když byl profesor Pekař ohledně znění „adressy“ osočen svým názorovým odpůrcem historikem Janem Slavíkem, že v ní „obrátil na ruby české dějiny“, vydal na svou obranu brožuru s plným zněním návrhu „adressy“ a svým podrobným komentářem – viz PEKAŘ, Josef: K českému boji státoprávnímu za války, Historický klub, Praha 1930. K okolnostem vypracování „adressy“ a dalším Pekařovým aktivitám viz KAZBUNDA, Karel: Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové. Univerzita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, Praha 2010, s. 101–104. K Pekařovu pojetí české státnosti v rámci Rakouska-Uherska – PEKAŘ, Josef: Na cestě k samostatnosti. Panorama, Praha 1993. K českému historickému právu – RAŠÍN, Alois: České státní právo. Časopis českého studentstva, Praha 1891, In: Střední Evropa, 2018, č. 143, s. 89-128.

4 Podle Jehličky měla zásadní vliv na další vývoj směřování české kultury v 19. století germanizace, kterou uskutečňoval Josef II. nikoli z důvodů ideových, ale praktických (správních).

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.