Šance a rizika České republiky

Jak vidím šance a rizika České republiky v situaci, kdy vykračuje do druhého století své samostatné existence?

Mají-li slabiny i silné stránky popisovat především „vnitřní“ faktory společenského a politického života, a hrozby a rizika vystihovat spíše faktory „vnější“, pak mám za to, že největší vnitřní slabinou, rizikem a pastí je postkomunismus – který je ovšem také naší největší příležitostí a potenciálně silnou stránkou. A naší největší vnější příležitostí – a současně největší hrozbou – je pro Českou republiku připoutání k Evropské unii.

Dědictví po komunismu je samosebou v mnohém velmi neblahé. Tradice funkčního právního státu, na který je spolehnutí a kterému lze věřit, nastřádaný sociální kapitál vzájemné důvěry, ale i důvěry v instituce, to vše stále citelně schází. Přetrvává pocit, že „ti nahoře“ – ať již politicky a/nebo ekonomicky – se o sebe vždycky nějak postarají, nějak si navzájem „vyhoví“. To je slabina, to je neštěstí, které se nám plete stále pod nohy. A dělat politiku jako řídit firmu na toto podhoubí jednak navazuje a využívá ho, jednak ho recykluje a utvrzuje…

Současně však nelze nevidět, že stav „po komunismu“ zanechal ve středoevropských národech jistou imunitu, společenskou, psychologickou, kulturní i politickou – imunitu vůči čemusi, co už jsme v jakési podobě prodělali. Nejzřetelněji je to vidět na Německu, kde je rozdíl mezi Východem a Západem politicky nepřehlédnutelný.

Ne, není to vůbec „díky“ tomu, že by komunismus nebyl ve skutečnosti tak hrozný – ty řeči „alternativních pravičáků“ o tom, že 80. léta bylo období poctivého českého řemesla a nemáme se prý za co stydět a tak podobně – to je do nebe volající rouhání. Komunismus byl zlý – a jako prodělaná zlá choroba imunizoval organismus proti příštím infekcím: proti fascinaci levičáckýma a mesianistickýma ideologiemi, proti kryptomarxismu a eurohujerství. Nemyslím, že nás ta imunizace ochrání navěky, už se spotřebovává, už zase začínáme „dohánět“ Západ. Ale dokud ještě zbytkově působí, pokusme se vykřesat ze své situace maximum. To, co je naší slabinou, můžeme stále ještě proměnit ve výhodu. Zásluhou post-komunistické situace je u nás řada věcí stále otevřená, nerozhodnutá, nedohraná, řada příležitostí nevyužitá… Podaří se nám popadnout je za ten správný konec?

Podobně to vidím i s vnějšími okolnostmi, jež nás obklopují. Členství v Evropské unii, které nás činí aktivní součástí stále ještě nejvyspělejšího civilizačního okruhu, se snadno může stát osidlem, pastí, závažím. Necháme-li se řídit jako firma, pohrdneme-li svými středoevropskými postkomunistickými varovnými instinkty s pocitem, že „Západ ví lépe než my, co třeba“, pak ano, pak se staneme nesvéprávnou oháňkou. Myslím, že stále ještě trvá naděje, že to tak nemusí dopadnout. Proměníme minus v plus?

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.