Obsah

…o Pacepovi a Golicynovi

Podrobnosti
Zveřejněno 25. 1. 2014 21:56
Napsal J. R. Nyquist

Předkládáme text od J. R. Nyqista, amerického analytika a komentátora, který je svými názory čtenářům KONZERVATIVNÍCH LISTŮ poměrně dobře známý. Napsal ho jako reakci na kontraverzní interview s Ionem Mihailem Pacepou, rumunským přeběhlíkem a autorem knihy „Dezinformace” (viz KONZERVATIVNÍ LISTY 06/2013), uveřejněném v prosinci loňského roku na serveru WorldNetDaily. V tomto rozhovoru Pacepa ostře odsoudil sovětského přeběhlíka a autora mimořádné knihy „Nové lži místo starých”, Anatolije Golicyna, což vyvolalo mezi příznivci obou těchto významných mužů velké rozrušení a diskuse. Diana West, široce známá konzervativní politická komentátorka a autorka knihy „Americká zrada”, doporučované například slavným disidentem Vladimírem Bukovským, vyzvala proto J. R. Nyquista, jako uznávanou autoritu na tomto poli, aby se k problému vyjádřil. Ten souhlasil i s uveřejněním svého dopisu na jejím blogu, ale dodal: „Jenom doufám, že se kvůli tomu Míša Pacepa doopravdy neurazí, vždyť mu přeji jen dobré. Napsal jsem to z velké části jen tak z hlavy, s cílem hájit ty, kteří se nedokáží obhájit sami, takže veškeré omyly ve faktech nebo opomenutí jsou jen a jen moje.” Našim čtenářům doporučujeme k tomuto zajímavému, ale pro někoho možná nepřehlednému tématu rovněž předmluvu Václava Komory, osvětlující více souvislostí. Je uveřejněna v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ

Redakce

Milá Diano,

když dovolíš, vezmu to zeširoka. Zdá se, že Pacepu ovlivnil Christopher Andrew (anglický historik, specialista na KGB – pozn. red.) a pravděpodobně je v kontaktu s pracovníky CIA, kteří rovněž zaujímají standardní  stanovisko této agentury ke Golicynovi. Možná se Pacepy také dotkly nějaké poznámky, které Angleton (bývalý šéf kontrarozvědného oddělení CIA – pozn. red.) nebo Golicyn utrousili po jeho útěku. Jak je ti už asi známo, přeběhlíci na sebe často navzájem žárlí, to dobře sám vím. Podle určitých Pacepových poznámek to skoro vypadá, že se nikdy neobtěžoval, aby si Golicyna přečetl se vstřícným porozuměním. Lidé odjakživa podléhali pokušení vyjadřovat se k věcem, o kterých toho vědí málo, zvlášť když se spoléhají na úsudek těch, které mylně považují za odborníky. Možné je i to, že si Pacepa Golicynovu knihu přečetl, že však u něj převážily předsudky, neboť jen málokdo je obdařen schopností číst slova nenáviděného soka s otevřenou myslí. Takže chce-li někdo poznat pravdu, udělá nejlépe, odloží-li veškerou zášť a žárlivost, či favorizování. Existuje ovšem ještě jiná možnost, že se totiž Pacepa z mravních příčin bojí připustit, že by Golicyn třeba měl se svými předpověďmi pravdu. A k tomu by myslím mohl mít dobrý důvod.

Strategie není konspirace

Abych osvětlil, co tím myslím: mezi odborníky z řad výzvědných služeb i mezi akademiky je dost těch, kteří mají ke Golicynovi záporný vztah prostě proto, že jeho knihu nikdy nečetli. Ale i kdyby byli ochotni si ji přečíst a věřili by, že je hodnotná, nemyslím si, že by to řekli veřejně. Asi před jedenácti lety jsem měl kamaráda Jamese McCorda, který se zapletl do toho vloupání v aféře Watergate. Naším společným přítelem byl dr. Robert Jenson, lékař v důchodu a plukovník americké armády. Jednou se Bob optal McCorda, zda četl Golicynovu knihu. McCord řekl, že ji číst nepotřebuje. Poznal Angletona i Golicyna v době, kdy sám pracoval u CIA, a Golicyn byl podle něho „ochlasta”. Jenže Bob byl člověk, který se nevzdává. A tak si McCord Golicynovu knihu přečetl a zavolal Bobovi, že by si s ním o ní rád popovídal. „Tak k jakému názoru jsi došel?” zeptal se Bob. McCord odpověděl, že byl kvalitou knihy překvapen a že je pravdivá. Na dotaz, co tím myslí a proč tak náhle změnil názor, McCord řekl, že Golicynův rozbor je „naprosto zřejmě pravdivý”. Nato se Bob vytasil s návrhem, že o tom McCord musí povědět svým bývalým kolegům a přátelům v agentuře i mimo ni. McCord o sobě prohlásil, že se pro takový úkol vzhledem k roli, jakou sehrál ve Watergate, zrovna moc nehodí. Bob tedy požádal mě, abych McCordovi zavolal a dodal mu do toho trochu elánu. Promluvil jsem si s McCordem a ten vyjádřil vůči Golicynovu dílu upřímný obdiv, zároveň však vyslovil domněnku, že když se kdokoli bude snažit tento spis prosazovat, narazí na potíže. Na takový nápad reagoval nervózním smíchem a zase se začal vymlouvat na své vlastní dobrodružství ve Watergate. „Trablů mám už nadosmrti dost,” řekl mi. Co říkal, mělo určitě hlavu a patu. Pro každého, kdo se té věci odváží ujmout, z ní vyplynou potíže. Znám to z vlastní zkušenosti a dopadne to tak, byť bude vaše bádání sebelepší a ať zhodnotíte Golicynovy chyby sebecitlivěji. Prohlásíte-li jej za cokoli lepšího než za blázna, tak vás za to lidé (obrazně řečeno) odstřelí. Je třeba varovat každého spisovatele nebo rozhlasového pracovníka, který se do toho hodlá pustit, protože to není nic pro člověka se slabým srdcem.

Golicynovo dílo není nějakým důvodem pro uctívání, i když by z něj někteří nadšenci takový kult rádi udělali. Ani nejsou Golicynovy předpovědi nějakým písmem svatým. Jsou to brilantní odhady vzdělaného člověka, založené na hlubším pochopení klasických strategických idejí. Nad analýzami a úsudky stratégů – a stratégem Golicyn skutečně byl – je si vždy nutno klást otázky. Strategie je složitá záležitost, která má svou vlastní historii. Liší se od sociologie i od psychologie, neboť má co dělat s obtížným terénem záměrů a cílů nepřítele, s tajnými plány. Vysmívat se stratégovi, že je „obětí konspiračních teorií”, znamená plést si člověka typu Roberta Welcha (spoluzakladatel a do r. 1983 presidenta John Birch Society – pozn. překl.) s někým jako byl Sun-tzu. Tento starověký čínský stratég napsal: „Veškeré válečnictví je založeno na klamu.” Ta myšlenka není „konspirační teorií”, jaké hlásají antisemité nebo ti, kteří si po 11. září myslí, že spolkli veškerou pravdu; kdyby totiž tito lidé měli na podkladě své „teorie” vytvářet nějaké předpovědi, docházeli by ke smíšeným závěrům (a jejich odhady by nebyly nijak zvlášť spolehlivé). Ať předložíte některému ideologovi z John Birch Society k rozboru jakoukoli událost, dostanete některou variantu stále jedné a téže teorie: „To provedla Konspirace”. Na rozdíl od stoupenců konspiračních teorií soustředí stratég svůj zájem na to, aby předpověděl tahy určitého konkrétního protivníka. Jde mu o porozumění plánům nepřítele a tomu, co znamenají jeho tahy. Jeho analýzy obsahují prvek hry, nejde však o žádnou „konspirační teorii”.

Abys tomu správně porozuměla, řekl bych, že konspirační teorie je ideologie, která má své vlastní zákonitosti, podle nichž je všeobsažná a z těchto všezahrnujících důvodů usiluje o zneškodnění těch „zlých”, kteří jinak dokonalý svět převracejí vzhůru nohama. Taková ideologie je jakousi primitivní démonologií, v žádném případě nejde o strategii, ačkoli mnoho vynikajících učenců si ty dvě věci plete, jelikož „nepřítel”, s nímž počítá stratég, se v jejich představě podobá „démonům”, na něž se zaměřuje démonolog. Podle toho, co lze u Pacepy vyčíst mezi řádky, nebyla vrcholem komunistického systému ideologie, nýbrž strategie. V Marxově pojetí si kladla za cíl uchvátit moc v jeho rodném Německu a nastolit tam diktaturu. V nějaký „marxismus” Marx nikdy nevěřil. Pověstný je výrok Mao Ce-tunga, že marxismus-leninismus je „mocnější než kulomet”. Tento aforismus ukazuje, že i Mao považoval komunismus za něco jiného než za Pravdu. Takže skutečnost, že marxisté vidí v jakémkoli náboženství či ekonomické teorii podvod, pouze odhaluje jejich hru „podle sebe soudím tebe“. Jejich cynismus se podobá cynismu zloděje, posedlého chronickou paranoidní představou, že ho někdo okrádá. Jak ale vidíš, oni tomu, že se je někdo pokouší okrást, skutečně věří; i ruský státní představitel, který mluví cynicky o západních kapitalistech a který si bezelstně představuje, že všichni podnikatelé mají srdce gangstera dává najevo určitou formu víry. Tyto psychologické složitosti nemůže postihnout jednoduchá analýza, jakou nabízí Pacepa, či jeho dokonce ještě jednodušší rozbor Golicyna. A tady se dostáváme k důvodu, proč na Golicyna hledí jeho někdejší kolega s takovým despektem; Golicyn totiž neříká, že je marxistická ideologie mrtvá. Tento prvek jeho knihy je příčinou, že jej mnoho lidí odmítá jako prosťáčka. Není ovšem pravděpodobné, že by byl skutečně tak naivní. A stejně nepravděpodobné je i to, že je komunismus jako ideologie mrtev – vždyť se stále znova, přímo zákonitě objevuje jako užitečná zbraň, zvláště proto, že někdo nemůže jinak, než v něj věřit. Jak správně řekl Machiavelli, „podvodník nebude mít nouzi o důvěřivé oběti”. Stratégové v Moskvě i v Pekingu to vědí velice dobře.

Historie není konspirace

Nepatřím k zastáncům konspiračních teorií a nepatří k nim ani Bukovský či kdokoli jiný, kdo se snaží přispět, aby se veřejnost dozvěděla o „plánovaných” změnách v sovětském systému během let 1989-90. Ti, kteří přiznávají, že šlo o plán, nejsou možná zajedno v odpovědi na otázku, kdo po krachu tohoto plánu v roce 1990 převzal v SSSR moc. Golicyn se domnívá, že v centru pavučiny zůstává Komunistická strana. Bukovský a Pacepa věří, že moc převzala KGB. Podle Viktora Kalašnikova (bývalý podplukovník KGB, později nástupnické SVR, odešel na západ až v roce 2004 – pozn. red.) vládnou v Rusku generálové. Všechny tyto názory jsem pozorně vyslechl a připouštím, že odpovědět na tuto otázku není nijak snadné, ačkoli mám o tom na základě zkušenosti vlastní představu – žádnou doktrínu, teorii či hypotézu, pouze odhad. Jak hra bude pokračovat, bude docházet k určitým událostem, které do situace vnesou světlo. Nepochybné je to, že jde o hru, a toto tvrzení není „konspirační teorií”. Z mé strany nejde o žádnou „golicynologii”. Abych to vyjádřil přesně, měli bychom osvěžit svou paměť a připomenout si, že Golicyn nepřišel – jak prohlašuje Pacepa ve svém interviewu – s nějakými „proroctvími”. Prorokem byl Jeremiáš. Ti, kdož mají styk s ufony, vytvářejí proroctví. Golicyn, který po dlouhou dobu studoval sovětskou strategii, přišel s odhady podloženými zkušenostmi. A i navzdory omylům, kterým se lidé nemohou vyhnout, si zmíněný předmět prostudoval výborně.

Dovol mi pokračovat ve vysvětlování – doufám, že tě to nenudí. Strategická kultura Komunistické strany Sovětského svazu a ruské tajné policie nepředstavuje teorii. Je to historie faktů, velice odlišná od historie čehokoli na světě. Jsou to dějiny způsobu, jakým se prováděly věci, kterých zbytek světa není na takovém stupni vynalézavosti vůbec schopen. Čte-li historik Leninův spis „Co dělat?”, v němž Lenin představuje svůj plán konspirační politické strany, a sleduje-li takový historik dějiny komunistů až do dneška, označila bys ho za „stoupence konspirační teorie”? A pokud bys to udělala, myslím, že by to pro něj byla urážka. Historie, to není teorie.

Ruská tajná policie (míněna carská Ochranka – pozn. red.) dlouho používala metod „řízené opozice”, vlivových agentů, aktivních opatření, falšování skutečnosti a dějin. Proslulý obraz těchto metod podal George Orwell ve své knize „1984“. Nazvali by Golicynovi kritici Orwella „teoretikem konspirace”? To, co napsal Golicyn, navazuje v mnoha bodech těsně na Orwellovu analýzu. Je to jen ukázka toho, že k hlubokému pochopení totalitního systému není nezbytně nutné, abys žila pod jeho nadvládou, nebo abys pracovala v oddělení KGB, specializovaném na dezinformace. Mnohým lidem, kteří v takovém systému žijí – nebo pro něj dokonce pracují – totiž strategický princip toho všeho uniká. Strategie je jako hra na klavír. Musíš cvičit, musíš studovat a musíš k tomu mít vztah.

Polská zkušenost

Ty sama jsi nám, Diano, poskytla dobře zdokumentovanou a hlubokým rozborem doplněnou historii toho, jak ve třicátých a čtyřicátých letech Sověti pronikali do Washingtonu D.C.. Studie ukazuje, jak ruští agenti řídili americkou politiku a ovládali ji svou mocí. Nemyslím si, že by někdo měl právo tě snižovat na pouhého „teoretika”. „Fakta” znamenají ve tvém vlastním případě „nenechat se mást teorií”. Rovněž je nepřípustné plést si tvé logické závěry s „divokou spekulací”, ačkoli tvoji kritici podle všeho těžko dokáží říci, v čem ten rozdíl tkví. Tys, právě tak jako v Golicyn ve svém případě, odhalila a analyzovala část strategických dějin SSSR a porozuměla jsi základním taktickým a strategickým metodám, cílům a praktikám. Pak jsi této analýzy využila k pochopení cest, jimiž se ubírá naše vlastní kultura, i k porozumění její krize. Golicyn pouze aplikoval své vlastní historické znalosti na pochopení trajektorie, kterou daná strategie sleduje. I kdyby z jeho 148 falzifikovatelných předpovědí bylo 50 procent nepravdivých, mohli bychom jen konstatovat, že je lepší než kterýkoli jiný analytik, přesto se však mýlí se stejnou měrou, jako má pravdu. Jelikož však bylo v jeho předpovědích téměř 94 procent správných, měli bychom se radši podívat na jeho metodologii důkladněji. Jeden polský politik, jménem Antoni Macierewicz, udělal vlastně přesně totéž, když se objevilo podezření, že ruští špióni využívají polskou vojenskou rozvědku jako prostředku manipulace polskými politickými stranami. Tyto informace mi sdělil jeden polský kamarád, podle nějž Macierewicz vykonal něco mimořádného. Macierewicz, který řídil po krátkou dobu polskou vojenskou kontrarozvědku, nechal přeložit Golicynovu knihu „Nové lži místo starých” do polštiny. Napsal dokonce k této knize úvod, v němž konstatoval, že pokud Polsko doufá, že se osvobodí od ruské nadvlády, bude nutno, aby si profesionální pracovníci polské kontrarozvědky Golicynovo dílo prostudovali. A teď něco, co by se mělo zaznamenat: dozvěděl jsem se, že Macierewicz byl za svůj pokus postavit se na odpor ruskému pronikání do polské politiky odsouzen zaplatit, stejně jako bratři Kaczyńští. Polský překlad Golicynovy knihy se dočkal vytištění, avšak ruská reakce byla tak rychlá a účinná, že jak Macierewicz, tak i vláda, pro kterou pracoval, utrpěly porážku a celý náklad Golicynovy knihy byl – až na pár výtisků – zničen. Christopher Andrews i Pacepa by podle mne určitě prohlásili Macierewicze za „teoretika konspirace” a za „golicynologa”. A dostal jsem rovněž informaci, že pro něj bylo připraveno místo v letadle prezidenta Kaczyńského, které se zřítilo v roce 2010. Jenže do letadla nenastoupil, a proto přežil.

Den po katastrofě jsem mluvil s jedním polským přítelem, novinářem, který osobně znal mnoho lidí z letadla. Vůbec nepochyboval, že havárie byla úkladnou vraždou. Neměl žádnou „konspirační teorii”. Jenom – jak bys to nazvala ty – „instinktivně zareagoval”, protože mnoho let žil v centru polské politiky. V den, kdy se letadlo zřítilo, jsem s ním dvě hodiny mluvil o lidech v letadle a o tom, co mnozí z nich vykonali v boji proti nadvládě Ruska nad jejich zemí. Věděl z vlastní zkušenosti, že ruské ovládání Polska stále zůstává velice reálnou skutečností. A proto mne vůbec nepřekvapilo, že se můj přítel nevrátil domů do Polska, jak měl původně v úmyslu. Zůstává dodnes za hranicemi. protože má strach se vrátit, stejně jak by to udělal leckterý moudrý německý Žid v únoru 1933.

A když už jsme se dostali k tématu politicky nežádoucích osob: Ve své poslední knize, která vyšla ještě za jejího života, se Anna Politkovskaja náhle obrátila ke čtenářům s otázkou, zda za změnami v Rusku nestála od samého počátku sovětská tajná policie. Jevgenija Albacová, která byla členkou komise pro změny v KGB, se svého místa vzdala a napsala knihu, v níž prohlásila, že srpnový puč roku 1991 zinscenovala a změny v Rusku naplánovala a zorganizovala právě KGB. Obávám se ovšem, že Míša Pacepa nad tím určitě potřese hlavou a řekne, že tyhle dvě ruské spisovatelky byly, respektive jsou „konspiračními teoretičkami”.Bývalí důstojníci Stasi, StB a UB od roku 1989 v soukromých rozhovorech prohlašují, že změny v Německu, Československu a Polsku nařídila Moskva a že se už celé měsíce před pádem Berlínské zdi odvážely do Moskvy důležité dokumenty rozvědek ze zemí Varšavské smlouvy. U těchto prohlášení nejde o žádnou konspirační teorii –jsou dokladem historie. Ovšem historie, o které nikdo nechce nic vědět. Ničí totiž naše pohodlné dětinské iluze tím nejpustošivějším možným způsobem. Bere nám vítězství, kterého jsme podle své domněnky dobyli nad komunismem, ničí naše předčasně utvořené ideologické názory a vrhá nás do světa, který je venkoncem temnější, než k jakému jsme se ve svých představách počítali.

Rumunská zkušenost

Předpokládám, že jsi četla knihu Andreie Codresca „Díra ve vlajce”. Povšimni si, prosím: Codrescu náhodně narazil na věrohodný důkaz, že svržení Ceauşesca naplánovala a provedla Moskva. To je jádrem Codrescovy krásně napsané knihy. Měli bychom Codresca nazvat konspiračním teoretikem? Pacepa napsal: „Jiné z Golicynových předpovědí ... se zakládaly na tom, co lidé chtěli slyšet, a některé se udály právě proto, aby se staly pravdivými.” Ke Codrescovu zážitku zrovna došlo tak, že to potvrdilo Golicyna – podobně jako tomu bylo u Jevgenije Albacové. Legrace, co? Jako u 139 ze 148 falzifikovatelných předpovědí! Všech těch stodevětatřicet se „uskutečnilo právě proto”, aby se ukázaly pravdivými. Tohle vážně smrdí, promineš-li mi ten výraz. Říci, jako to dělá Pacepa, že většina „Golicynova důvtipu ... byla pro smích”, zvlášť ta část, která se týkala roztržky mezi Čínou a Sověty, a pak se odvolávat na svou osobní zkušenost se spiknutím a smrtí Lin Piaa – to znamená připustit naivitu, která zčásti vysvětluje, proč Pacepovi jeho nadřízení důvěřovali jen v rámci toho „co on potřebuje vědět”. Nač vykládat důstojníkovi rumunské rozvědky něco o tom, jak ve větším měřítku funguje strategie v Rusku a v Číně? Pacepa ze sebe vážně dělá někoho, kdo byl v potravinovém řetězci komunistického bloku vysoce postaveným. Lin Piaovo spiknutí a smrt pravděpodobně nepatřily k nějakému pokusu o puč s Rusy v pozadí, ačkoli jsem to nestudoval tak důkladně, abych mohl pronést konečný závěr (a pochybuji, že se tím někdo z tohoto úhlu zabýval); jsou však k dispozici svědectví mnoha uprchlíků o tom, že havárie Lin Piaova letadla byla zinscenována, že byl Lin Piao mrtev dříve, než ho posadili do letadla, a že Rusové – místo, kde ke zřícení došlo, bylo totiž jejich územím – věděli, že katastrofu zinscenovali Číňané, ale sami nic neřekli. Jinými slovy, Moskva spolupracovala tím, že představila havárii v takovém světle, aby to vypadalo, že se maršál Lin pokusil uprchnout do Ruska. Jak už jsem ale řekl, z nejednoho přímého zdroje – a to z kruhů s komunistickou Čínou důvěrně obeznámených – máme pokaždé jinou verzi událostí a odtud plyne můj konečný závěr: Golicynově analýze čínsko-sovětské roztržky by se nikdo neměl vysmívat. Jestliže totiž přezkoumáme čínskou finanční a ekonomickou strategii posledních třiceti let, jestliže si dále povšimneme, jak doplňuje strategii ruskou a postupuje v souladu se vzorcem, který načrtl Golicyn, mělo by nás to vést k dalšímu zamyšlení nad skutečností, že lidé Golicyna odsuzují jako nějakého cvoka. Je možné, že v tomto případě byl ze všech největším bláznem Nixon. Co budeme nakonec po tom všem dělat s těmi triliony, které dlužíme Číně? Byla to strategie, nebo něco, co se „přihodilo právě proto, aby…”?

Dalším posilněním Golicynovy pozice je skutečnost, že český přeběhlík Jan Šejna, někdejší Chruščovův chráněnec, veřejně varoval před sovětským plánem „předstírat zhroucení Varšavské smlouvy” (a to přesto, že Šejna dospěl v souvislosti s Golicynem k podobně nesprávným závěrům jako Pacepa). Nakonec však Vladimír Bukovský získal dokumenty Komunistické strany Sovětského svazu dokazující, že přece jen existoval plán, jak zmást Západ předstíranými dramatickými změnami v sovětském bloku. Bukovský říká, že se plán nezdařil a totéž tvrdil podplukovník KGB Viktor Kalašnikov, když mi líčil svůj rozhovor, který měl se šéfem KGB koncem roku 1991. Tento šéf si ale nemyslel, že tehdejší nezdary znamenaly pro plán nějakou katastrofu a horlivě se zabýval programem infiltrace do evropských podniků a obchodních společností. Podle Kalašnikova pracovala KGB během následujících let, společně s mocnějším generálním štábem armády, na nápravě škod a snažila se využívat nových možností. Nyní jsme podle Bukovského i Kalašnikova v nebezpečnější situaci. Máme před sebou účinněji řízenou moc, která se nezastaví před ničím. S tímto závěrem souhlasí i Pacepa, a přesto odmítá důvěřovat Golicynovi.

Sledujme činy a záměry, ne slova

Pacepa se podle mého soudu provinil neférovostí způsobu, jímž zaútočil na Golicyna, stejně jako to udělali mnozí jiní. A dotkl se rafinovaným útokem a ponižováním i Jamese Angletona. Zde je na místě něco poznamenat. Lidi, kteří Angletona znali, někdy dráždí, když se s jeho jménem setkají v podobě James Jesus Angleton. Kdo do jeho jména přidává ono prostřední, snaží se ho tím diskreditovat. Angleton svého prostředního jména neužíval a jeho přátelé také ne. Proč se tedy s tímto jménem neustále setkáváme, když se o něm píše v článcích o dějinách rozvědky? Stalo se tak hlavně díky politováníhodné pomluvě Toma Mangolda, napsané pod názvem: „Chladný válečník. James Jesus Angleton, mistrovský lovec špiónů ze CIA”. Pete Bagley (důstojník CIA, který řídil případ Jurije Nosenka, pozdější šéf kontrašpionáže sovětského oddělení CIA – pozn. red.), když jsem s ním naposled mluvil, Mangoldovu historii odmítl. A když vezmeš v úvahu Bagleyho práci o Nosenkově případu a to, co generál KGB Kondrašev řekl Bagleymu po pádu Sovětského svazu, pak bychom měli věnovat pozornost spíše tomu, jak měl Angleton pravdu a jak se v této epizodě mýlili jeho kritici. Generál KGB Kondrašev se Bagleyho zeptal: „Jak je možné, že ti, kdo u vás sloužili, věřili v toho muže (Nosenka)?” Vážně, jak? Jenže se to předpokládalo o každém! Na druhé straně se o nich nepředpokládalo, že budou věřit Golicynovi.

Podle mne ze sebe udělal blázna Pacepa, když mluvil o „Golicynových tak zvaných předpovědích” nebo když tvrdil, že Golicyn „stvořil jakési vyfantazírované Rusko, které nás zanechalo bez přípravy na úkol, jak si poradit se skutečnou situací v této obrovské říši ...” Co tím tak Pacepa asi myslel? Po pádu Berlínské zdi nebral nikdo u moci, a nikdo v CIA Golicynovo dílo vážně. V roce 1991, kdy byli v naší rozvědce  bezpečně usazeni Aldrich Ames (vysoký ruský špion v CIA – pozn. red.) a Robert Hanssen (vysoký ruský špion v FBI – pozn. red.), v ní jako standardní zásada platilo nebrat Golicyna, coby magora posedlého konspirací, vůbec v úvahu – stejně jako to teď dělá Pacepa. Když říká: „Nemám důvod věřit Golicynovým předpovědím”, je to skutečně bizarní.

To, co říká Pacepa o komunismu jako ideologii, je ovšem třeba upřesnit. Částečně má pravdu. Pokud jde o tuhle věc, prohlašoval Vilfredo Pareto (tvůrce teorie elit – pozn. red.) už dávno, že veškerá ideologie je nulitní záležitost, která pouze vyjadřuje něčí náturu. Je jen pláštíkem, který má iracionálnosti našich instinktů dodat pozlátko racionality. Co je to platné, že sám někdejší experiment s komunismem víru v něj vyvrací? To přece už před více než sto patnácti lety předpovídal Gustave Le Bon. Komunismus byl absolutní nicotností, i když v něj lidé skutečně věřili. Je úplně jedno, zda revolucionáři věří nebo ne. Záleží na tom, co dělají. A to, co dělají, je důsledkem jejich povahy a ne nějaké jejich ideologie – ta jim slouží pouze jako výmluva. Zaměřme se spíše na strategii revolucionářů než na jejich řeč, která je pouze revolucionářským všeobsažným kvákáním. Pak dokážeme i my sami uvažovat strategicky. Vždyť my – na rozdíl od revolucionářů, kterým jde pouze o moc pro ni samu – skutečně v cosi věříme.

Jeff

Převzato z www.dianawest.net. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

Doslov

Rádi bychom nabídli ještě pár odkazů, které se k palčivému tématu váží. Některé myšlenky či témata lze totiž podrobněji sledovat v dalších souvislostech v několika textech, které (až na jednu výjimku) vyšly v KONZERVATIVNÍCH LISTECH v uplynulých letech. Jedná se zejména o tyto články (seřazeny v pořadí, ve kterém se daná témata vyskytují v Nyquistově textu):

Redakce

Sledujte:


Konzervativni noviny


Copyright © 2014. All Rights Reserved.

Designed by EpicDesign.