I - Ostrý pohled amerických konzervativců na volby

Podrobnosti

Zveřejněno 9. 2. 2013 4:48

Napsal Jiří Síto

Ještě nedávno jsme se dívali na Spojené státy jako na garanta demokracie nejen pro nás, ale vůbec pro celý svět. Nyní je však třeba zaujmout v pohledu na tohoto údajného vítěze studené války mnohem kritičtější postoj. Spojené státy se dnes zmítají v těžké společenské krizi, jejíž rozuzlení bude mít rozhodující vliv na vše, co čeká v blízké době i nás. Americká společnost je hluboce politicky rozdělena a my o tom většinou dostáváme jen velmi jednostranné informace, aniž si to často uvědomujeme.

Hlasy konzervativců

Americká masmédia, až na výjimku silné televizní stanice FoxNews, totiž vytvářejí jednotnou kulisu nadržující jen jedné, té levicové straně. FoxNews je však světovými médii očerňována a ignorována, takže jí například ve veřejném prostoru Evropy nenajdete, jedině s obtížemi a draze na satelitu. Světové novinářské bratrstvo je politicky levicově jednotvárné a nikoho jiného mezi sebe prostě nevezme. Je to také tlakem jejich zaměstnavatelů, ale když vidíme, jak se do své přesvědčovací práce „pokládají“, je patrné, že je to věc jakési společné víry. Do světa jsou tak šířeny filtrované informace a o tom, co si myslí ta druhá polovina společnosti, se dozvídáme většinou jen z toho, co o nich říká ta polovina první. Výjimky jsou řídké. A přitom podle průzkumů se v USA za konzervativní označuje 40% dospělých, tj. asi 114 miliónů lidí. Hlásí se k nim 71% voličů republikánské strany. Pokusme se proto spolu nahlédnout za tuto železnou informační oponu, jak vidí Spojené státy autentická konzervativní pravice. Bude to ale po čertech ostrá jízda – držte si klobouky!

Nejprve si představme hlavní postavy nebo zdroje, z nichž budeme čerpat. Již jsem se o nich čtenářům kdysi zmiňoval. Tu správnou různorodost a mnohabarevnost najdeme ve Spojených státech dnes už jenom na internetu a v lokálních rozhlasových a televizních kanálech. I když budeme citovat tvrdé jádro konzervativců, nejsou to ale z hlediska sledovanosti vůbec žádní troškaři. Naopak, televizní komentátor Glenn Beck lámal svými dlouhými čistě politickými pořady rekordy. Měl na FoxNews až 5 miliónů diváků; ostatní stanice toho ve stejné kategorii pořadů dosáhly jen pouhý zlomek. A nebyla to zábava, spíše docela náročné vyučování. Ovšem před rokem byl na nátlak inzerentů – levicových sponzorů Demokratické strany ze stanice FoxNews kariérně „vylikvidován“ a pokouší se pomalu rozjet svou internetovou mezinárodní televizi TheBlaze, orientovanou libertariánsky.

Rozhlasový komentátor Rush Limbaugh je absolutní fenomén, je nejposlouchanějším politickým komentátorem v USA, kde ho přebírá na 650 lokálních stanic a jeho posluchačská obec čítá na 30 miliónů. Představte si, že by tříhodinový pořad nějakého komentátora u nás poslouchalo milión lidí. Také je nejčastěji médii tvrdě napadán a nyní již téměř denně někde citován coby odstrašující příklad. Je dobré si uvědomit, že ač jsou tito dva nejsledovanějšími postavami, nejsou těmi nejostřejšími.

Z internetových zpravodajských portálů pak byly nezávisle vyhodnoceny jako nejlepší drudgereport.com a wnd.com, proto jimi doplníme předkládaný názorový obraz. Existuje ještě mnoho a mnoho dalších více či méně razantních mluvčích konzervativní části obyvatelstva, včetně výmluvných žen. Pro naší ukázku však stačí výše jmenovaní, byť nám poskytují náčrt poněkud tvrdých kontur. Přitom necháváme daleko stranou nějaké úplné potřeštěnce – tady nám jde o mainstream, ale ten konzervativní.

Možné ukončení dosavadní setrvačnosti vývoje

Pro českého pozorovatele se dá obraz USA popisovaný konzervativními médii v této dějinné chvíli přirovnat metaforicky, s určitou nadsázkou k období mezi roky 1946 a 1948 v ČSR – politická levice se silně aktivizuje a přebírá kontrolu všech důležitých oblastí, zatímco rozložená pravice je neakceschopná a bez vůdce. Na rozhodující pozici v čele státu se ocitá podivná postava, s pochybným zázemím a charakterem, která vykazuje rysy loutky. Zdá se to divoké? Ale v roce 1948 to u nás také málokdo viděl, jelikož jsme neměli v krvi tradice americké svobody.

Takový vyhraněný obraz dnešních Spojených států je samozřejmě dominantními médii šmahem odmítán. Názory mluvčích konzervativní pravice jsou označovány jako přinejmenším kontroverzní a často jsou dokonce nálepkovány jako extrémistické. Je však důležité si uvědomit, že tak skutečně myslí velká část voličů Republikánské strany. Tato strana sice zastřešuje všechny, kdo se hlásí k pravici, ale v poslední době v ní dochází k velkému politickému pnutí vyvolanému odporem části voličské základny k oportunistické politice stranických vůdců. Vyvrcholilo to již před lety spontánním zrodem hnutí TeaParty, sdružujícího právě konzervativně laděné občany. Před posledními prezidentskými volbami dokonce hrozilo reálné rozštěpení Republikánské strany a založení strany nové. To by však náramně nahrálo hladkému vítězství Baracka Obamy, a tak se i mediální mluvčí konzervativní pravice se skřípějícími zuby dávali najevo, že je třeba zachovat jednotu a podpořit oficielního kandidáta republikánů Mitta Romneyho. I takový Rush Limbaugh volal takticky po ukončení kritiky a v závěru kampaně vehementně Romneyho podporoval. Všichni to líčili tak, že jsou to patrně nejdůležitější volby v dějinách Spojených států.

Je obzvláště zajímavé, že téměř nikdo z nich při vyvrcholení prezidentské kampaně znovuzvolení Obamy neočekával. Naopak, mnozí z nich předpovídali lavinové vítězství Mitta Romneyho a označovali volební předpovědi za manipulované. Jak mohlo k tak katastrofálně mylnému odhadu dojít?

Konzervativci nešli k volbám

Dnes s odstupem je po analýze výsledku voleb jasné, že do volební hry vstoupily zejména dva klíčové faktory. První z nich se dá nazvat jako nedostatečná mobilizace republikánské základny. Tato strana trpí nedostatkem vyhraněných vůdců typu Ronalda Reagana, kteří by rezonovali s podporou konzervativních voličů. Museli by být nejen ochotni, ale i schopni jejich názory prosazovat na veřejném fóru pod obrovským diskreditačním tlakem levice a médií. Jak je to obtížné, ukázal příklad Sarah Palin.

Hlavním problémem ovšem je, že stávající vedení republikánů se svou konzervativní členskou základnou ani příliš spolupracovat nechce. Všichni se tlačí do středu nebo i do leva, kde mají život pohodlnější. Strana má naopak mnoho politiků zkorumpovaných spoluprací s protistranou demokratů, kteří jsou konzervativci nazýváni RINO (= Republican In Name Only, tj. republikán jen podle jména). Za takového je například označován minulý, nevysvětlitelně chabý prezidentský kandidát John McCain. Anebo jeden z také zvažovaných kandidátů, Chris Christie, guvernér státu New Jersey, který nakonec šokujícím způsobem podpořil těsně před volbami Obamu.

A za takového je bohužel považován i Mitt Romney. Ten potvrdil obvyklou republikánskou volební mantru, že pro vítězství ve volbách je potřeba získat hlavně nezávislé voliče a tlačil se silně svou kampaní na středolevé pozice. Nakonec se mu to skutečně podařilo a nezávislí ho jasně a drtivě podpořili. Ale bylo to mnohem spíše proto, že se odvrátili se zděšením od Obamy, po tom všem, co ve svém prvním prezidentském období předvedl. Romney tedy získal asi o milión více hlasů než McCain v minulých volbách, ale opět mu chyběly hlasy konzervativních voličů, pro které byl málo dobrý a tak k volbám vůbec nešli. Připomeňme si, že účast byla 58,9 % voličstva, Baracka Obamu volilo 65,9 miliónu a Mitta Romneyho 60,9 miliónu voličů. Naplnily se zřejmě mnohé předchozí výzvy Rushe Limbaugha, že jediná vítězná strategie pro republikány spočívá na bázi konzervatismu. On sám ale tentokrát podlehl své mobilizační iluzi, že i konzervativní voliči v tak vážné chvíli Romneyho podpořit půjdou. Ten je však nepřitáhl a jejich chybějící hlasy byly pro jeho porážku rozhodující.

Úspěch nové volební mašinérie

Druhým klíčovým faktorem bylo podcenění protivníka ze strany republikánů a zejména ze strany konzervativních aktivistů. Zcela podlehli svému vnímání výsledků Obamovy politiky jako naprostého debaklu. Mysleli si, že každý přeci po čtyřech letech jeho vlády vidí hospodářskou recesi, vysokou nezaměstnanost a astronomickou zadluženost. A že to i přes mediální natírání na růžovo povede k jasné změně. I sám Barack Obama působil v týdnech před volbami místy poraženecky a odevzdaně. Ale teprve po volbách si mnozí uvědomili, že to přeci nebyl on, kdo tyto volby rozhodl.

Je zajímavé se podívat na jeho postavu očima konzervativních kritiků, vidět ho bez obvyklé mediální svatozáře. Říkají, že to nikdy nebyl on sám, jak prosvítá i z jeho oficiálně utajované a všelijak kašírované minulosti, kdo zajistil, aby se propracoval z obyčejného chicagského kluka až na dnešní pozici. A že stejně tak prosvítá z jeho virtuálně mediální osobnosti, že je jenom dokonalým recitátorem projevů, které však připravuje někdo jiný. Že se vyhýbá nerežírovaným diskusím a tiskovým besedám. Na nepřipravených diskuzích se zajíká a plete jako člověk z ulice, občas z něj vypadnou marxistické fráze a někdy neříká pravdu. To pak mají komplicitní média plné ruce práce, jak to vyretušovat a zakrývat. Kritici upozorňují, že nemá žádnou valnou pracovní morálku, tráví rekordní čas na dovolených a na golfu, na společenských prezentacích a sledováním sportu. Takže spoustu věcí za něj vyřizují různí poradci nebo je rovnou předal do kompetence tzv. „carů“, pololegálně pověřených řízením různé vládní agendy. Ukazují také, že je za ním vidět čím dál zřetelněji rozjetá mašinérie dobře organizovaných politických sil, na jejímž štítě se on pohodlně veze.

Komentátoři říkají, že to, co nazývají mašinérie, bylo právě to, co jeho volbu rozhodlo. Ačkoli ztratil oproti minulým volbám zhruba tři milióny hlasů svých předchozích zhrzených voličů, získala pro něj rozhodující převahu hlasů. Sám Barack Obama rafinovanovanou prezidentskou volební strategii asi nevymyslel. Schopně ji realizoval se svým šaramantním úsměvem a za svým nekritizovatelným krunýřem prvního černého prezidenta.

Předem přiznal, že již nebude tolik usilovat o hlasy střední třídy, tedy o ty nejzodpovědnější voliče. Když pak nasliboval voličům doslova hodinky s vodotryskem, pochopil Rush Limbaugh, že se velice promyšleně postavil do role Santa Klause pro politicky nedospělé voliče a satiricky jej přejmenoval na Baracka Klause. Analytici časopisu Time po volbách vážně potvrdili Obamovu průlomovou politickou taktiku k získání dosud nikdy nevolících a nyní tedy rozhodujících voličů. Označili tuto skupinu politicky korektně jako tzv. nízko-informované občany, ale Rush Limbaugh je dosti nekorektně definoval psychologicky jako morony, tedy lidi s IQ mezi 51 - 70 body, s kterými obvykle politické kampaně neztrácejí čas. Nevyslovenou pravdou je, že se jedná o složku tolik médii zmiňovaného tzv. demografického faktoru. Barack Obama byl sice časopisem Time vyhlášen za tento počin osobností roku, ale byla to jeho volební mašinérie, která dokázala přivést tyto nové voliče k urnám.

V podstatě použili osvědčenou metodu cukru a biče. Jednak rozdáváním různých přitažlivých odměn, jako například vládou placených mobilních telefonů, přezdívaných „Obamaphony“, kterých bylo přiděleno na pět miliónů. Na druhou stranu byly ve volební dny nasazeny tisíce sponzory placených a přísně profesionálně řízených aktivistů, kteří tyto voliče osobně kontaktovali a doslova „zajistili“ jejich účast ve volebních místnostech.

Někteří analytici upozorňují také na převratnou technologii, kterou Obamova mašinérie použila. Romneyho kampaň pracovala v podstatě tradičními metodami a jeho počítačový systém se v den voleb zhroutil, takže pěšáci zůstali bez příkazů a velení bez zpráv z pole. Obamův systém byl násobně propracovanější a otestovaný na přetížení, takže nedošlo k poruše. Například jen na jedné sociální síti Linkedin měl Obama registrováno 1.979 zaměstnanců, 4,4 miliónu dárců a pracoval s 16 milióny emailových adres. Romney tam měl jen 369 zaměstnanců, 1,1 miliónu dárců a asi 2,5 miliónu adres. Navíc pracovala Obamova mašinérie s individuálními psychologickými profily adresátů a byla je tak schopna efektivně oslovovat. Bylo to něco jako moderní vojenská elektronicko-psychologická bitva.

Zdecimovaní republikáni

Při takto hektické aktivitě ovšem došlo i k mnoha přehmatům a zřejmě i záměrným podvodům ze strany Obamova tábora, což připomíná výše zmíněnou metaforu z naší minulosti. V poměrně mnoha volebních obvodech v rozhodujících státech byla totiž buď o desítky procent vyšší účast než činí počet registrovaných voličů, nebo docházelo ke zkreslení výsledků. Takže pak třeba Obama obdržel až 97% hlasů. Konzervativní aktivisté toto nebezpečí podcenili a vůbec se na ně nepřipravili. Nechali se obalamutit, odbýt nebo někde i zastrašit od dohledu nad regulérností voleb. Na internetu jsou publikována mnohá svědectví takových podvodů ze závěrů volebních komisí, ale je patrně už pozdě bycha honit.

Je však velmi podivné, že Republikánská strana proti těmto podvodům oficiálně nijak nevystupuje, prostě ani nehnula prstem. Ani masmédia o tom nic nesdělují. Jen na internetu je publikováno údajné vysvětlení, že mezi oběma stranami existuje jakási soudně zaregistrovaná letitá dohoda, že nebudou zpochybňovat volby z důvodů, v nichž hraje roli rasový aspekt. Osoba Baracka Obamy tuto podmínku naplňuje. Kritici říkají, že je nyní uvedená dohoda ve prospěch podvodů zneužívána.

Někteří konzervativní komentátoři tuto porážku vidí jako předem dohodnutou volební frašku a tvrdí, že v USA vlastně existuje jen jedna společná strana vládnoucí třídy. U nás se tehdy něco takového oficiálně nazývalo Národní frontou a nedávný nový pokus se tvářil jako jakási opoziční smlouva. Glenn Beck k tomu jasně řekl, že je pro něho Republikánská strana od voleb mrtvá.