Nejmenší z nás: Právní ochrana osob před narozením

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 12. 2014 16:45

Napsal David Floryk

„V naší společnosti je mnoho věcí nelogických a proti přírodě a tato nelogičnost a protipřirozenost je chráněna právními předpisy. Na jedné straně je asi jedna třetina manželství neplodných, tedy nemohou mít vlastní dítě. Na adopci se čeká několik let. Na druhé straně společnost umožňuje uměle ukončit těhotenství, a to přesto, že jsou zde manželé, kteří by si toto dítě velmi rádi osvojili, pokud by se narodilo živé. Na jedné straně se říká, že se rodí málo dětí, na druhé straně se nedělá nic pro to, aby rodiče chtěli mít více dětí. Rodiny s více dětmi jsou znevýhodňované, příjem matek na mateřské je velmi malý, pokud bude žena s více dětmi déle na mateřské, její důchod bude žalostný, a to přesto, že vychovala děti, které pracují, budují společnost, platí daně a odvody.“ (Tomáš Majerčák)

Multidisciplinární konference pod tímto názvem se snaží již třetím rokem poukazovat na v mnohém groteskní plášť legislativy týkající se ochrany nenarozených, aby tak připravila prostor pro změnu této legislativy v legislativu respektující vědecké poznatky, legislativu, která bude spravedlivá a prospěšná a bude zohledňovat lidskou důstojnost všech lidí.

Číst dál...

Homosexuálové své zastánce mají. Ale kdo se zastane práv dětí?

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 12. 2014 16:34

Napsal David Floryk

V poslanecké sněmovně čeká na první čtení návrh novely zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, který má umožnit adopce dětí registrovanými partnery v případech, kdy druhý z partnerů je biologickým rodičem dítěte, které s nimi žije ve společné domácnosti. Ač tedy zákon neřeší osvojování „cizích“ dětí např. v dětských domovech, přesto by jeho přijetí znamenalo naprostý průlom do rodinného práva.

Návrh je poslaneckou iniciativou skupiny poslanců napříč stranami, vláda přes nesouhlas svých lidoveckých ministrů k němu nezaujala žádné stanovisko a ponechala rozhodnutí na poslancích. Podaří se prosadit tento návrh, který přináší zásadní změnu pohledu na fenomén rodičovství? Skutečně si to celá naše společnost přeje?

Číst dál...

Editorial

Podrobnosti

Zveřejněno 1. 11. 2014 17:13

Napsal Vox Occidentis

Vážení čtenáři,

proběhly volby, komunální i do Senátu Parlamentu České republiky, blíží se kulaté výročí Listopadu 89. Voleb, které jsme zanedbávaly, se nyní dotýkáme třemi texty a u příležitosti zmíněného výročí publikujeme rozsáhlejší text Jana Cholínského, který musíme hned takto úvodem vřele doporučit vaší pozornosti. Převzatý rozhovor s Rudolfem Habsbursko-Lotrinským také nelze pominout. Téma měsíce je znovu mezinárodní, tentokrát však nikoli zaměřené na ukrajinské dění (jako několika minulých číslech...). Tím není obsah říjnového čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ zdaleka vyčerpán.

Jste členem či členkou nějakého spolku? Třeba zahrádkářů... nebo i politické strany... nebo bytového družstva či společenství vlastníků bytových jednotek. Stačí cokoli z toho. Když vezmete do rukou stanovy toho kterého spolku, většinou, resp. prakticky vždycky, se úplně na konci dočtete něco o tom, jak je možné spolek rozpustit, zkrátka jak ukončit jeho činnost. Zpravidla má takovou moc nějaký nejvyšší orgán, např. sněm, sjezd, valná hromada. To vše zní rozumě... co říkáte?

Nebylo by tedy absurdní vytýkat někomu, kdo chce spolek zahrádkářů prostě rozpustit, snahu o proniknutí do onoho nejvyššího orgánu či nejužšího zahrádkářského kruhu, který jediný má možnost či právo to rozpuštění provést? Bylo, viďte! Jak jinak by to člověk mohl či měl udělat – a bylo by to o to logičtější, pokud by jaksi členství v daném spolku bylo více-méně povinné. Výtka typu: „nepřejí spolku zahrádkářů, ale do jeho vedení kandidují“ je přece absurdní... Ještě jenou: pokud by lidé, kteří si přejí zahrádkáře rozpustit, nikdy nemohli nabýt většiny v orgánu, který o tom rozhoduje, pak by byli zahrádkáři nezrušitelní – a bylo by naopak absurdní, že nějakou klauzuli o rozpuštění mají ve svých stanovách. Jistě, problém by nastal, kdyby se někdo stal delegátem zahrádkářskéhé sněmu, ale těm, kteří by jej tam vysílali, by předem nějak opomněl sdělit, že jej chce rozpouštět – ale o tom zde není řeč.

Není pochyb, že již tušíte, kam že to celé směřuje. Podle europoslance Pavla Svobody (KDU-ČSL) mají být v Evropské parlamentu „...lidé, kteří se – přes odlišné názory – snaží Evropu propojovat, ne ji rozkládat“ (viz např. „Petr Mach dostal v europarlamentu ‘ránu pod pás’“, čtk, Echo24.cz, 16.10.2014). Takový názor není vůbec výjimečný: nesouhlasí s EU, ale pobírat dotace mu nevadí... ale kandidovat do EP mu nevadí... Co takové sdělení říká? Mimo jiné: zdaníme tě. Dobře, nesouhlas si – ale ty tvé daně ve formě dotací, ty my chceme přidělit výhradně těm, kteří s námi souhlasí. O tobě řekneme, když si o nějakou dotaci také zažádáš, „že se nestydíš!“. Vždyť s dotacemi nesouhlasíš, tak kde bereš tu drzost si o ně říkat? S jasným důsledkem: v soutěži s těmi, které chceme a budeme dotovat, tě jasně znevýhodníme. (Dodejme, že ale v tomto bodě může jít o náramný omyl – v dlouhodobé perspektivě je samozřejmě ve výhodě ten, kdo se naučí žít, podnikat, působit ve veřejném prostoru... bez jakýchkoli dotací.)

Všiměte si, prosím, že zde nejde vůbec o obhajobu konkrétního názoru, ať již „prounijního“ či „protiunijního“. Jedná se o poukaz na zásadní pochybnost argumentu, že lidé myslící si něco jiného, než je dnes převažující „evropská linie“, jednají nějak vnitřně nekonzistentně, když (např.) kandidují do Evropského parlamentu, nebo že by se snad dokonce měli stydět. A pokud někdo na dané kroky těchto lidí poukazuje s plným vědomím, že je ten argument pochybný (a nahlédnout to není zase tak obtížné...), je to od něj navíc velmi nečestné, licoměrné. Kdo takto koná, ten by se měl stydět. Kromě toho, čím více bude tato mentalita zakořeněná v hlavách těch, kteří o EU uvažují jako o nerozpustitelném spolku, čím více budou činy následovat tuto mentalitu, tím rozsáhlejší bude reakce.

Hezký podzim, příjemné počtení!

Bořitelé nenormalizace: Ivan Martin Jirous

Podrobnosti

Zveřejněno 1. 11. 2014 9:37

Napsal Jan Cholínský

Češi (tj. český národ a v širším smyslu česká společnost) právě završují jedinečné období ve svých soudobých a novověkých dějinách – čtvrtstoletí plné státní, politické a občanské svobody po půlstoletí trvající nesvéprávnosti (1939–1989). Letošního 17. listopadu si ti, pro které má pozitivní význam zhroucení totalitního komunistického režimu (1948–1989), připomenou už pětadvacáté výročí masakru protestujících studentů komunistickými policejními složkami na pražské Národní třídě, na který navázaly další památné události. Byly to: vzepětí zdrcující většiny zotročených občanů proti komunistickému útlaku, rezignace komunistické strany na své dominantní společenské postavení 29. listopadu 1989, zvolení Václava Havla prezidentem republiky 29. prosince 1989 a svobodné parlamentní volby 8. a 9. června 1990 s takřka 97 % účastí.

Číst dál...